Bezpohlavní děti. Někteří rodiče začínají vychovávat děti tak, aby si genderovou identitu od mala vybíraly samy
Jsou rodiče, kteří se k situaci staví tak, že po narození svému dítěti neřeknou, jestli se narodilo jako dívka nebo chlapec, berou to jako příležitost, aby si dítě vyzkoušelo v jaké genderové pozici se cítí nejlépe. Otázkou v tomto případě zůstává jen to, jestli to nepovede ke generaci genderově neurčitých, rozpolcených osob, které si vlastně nikdy nevyberou.
Rodiče tohoto přístupu mají pocit, že jejich styl výchovy pomůže dětem cítit se pohodlněji při zkoumání jejich identity a pozice v životě. Genderová neutralita může dětem pomoci v hledání koníčků a studií, než aby je nutili k typickým aktivitám, chtějí jim dopřát svobodu. Věří tomu, že výchova dítěte bez veřejné prezentace pohlaví jim výrazně usnadní situaci, pokud se začnou identifikovat jinak než tak, jak se narodily. V některých případech to děti jistě ocení, už proto, že nebudou souzeny za své koníčky a nebudou jim podsouvány konkrétní aktivity. Pokud se rozhodnou opravdu si zvolit jinou identitu, budou se zřejmě cítit lépe za tuto možnost volby. Nebudou však některé děti jen zbytečně zmatené? Výchova dítěte v konkrétním genderu mu ne vždy musí život zkomplikovat, pokud má chápavé a benevolentní rodiče.
Chlapec může chodit na balet, dívka na fotbal, může si hrát s děvčaty nebo chlapci dle libosti a nechat se oslovovat přezdívkou, pokud se dítěti jméno nelíbí. Genderová neutralita může mít i nevýhody. Dítě si nebude jisté, čím má být, nebude se moci rozhodnout. Přibude mu starost navíc, o které by jinak třeba nepřemýšlelo. Trendem poslední doby u mladých je nemuset s emoci rozhodnout, takzvaný gender „non-binary“, který umožňuje lidem identifikovat se jako to, co zrovna chtějí.
Další výhodou zmíněné výchovy má být i to, že takto vychované děti se neřídí binárními genderovými stereotypy nebo jinými společenskými normami, a budou snadno přijímat jiné, kteří se nenarodili v pozici, která by jim ve společnosti byla příjemná.
Není přesně jasné, kolik rodin tuto strategii přijalo, přestože se nový mikrotrend dál zkoumal na akademické půdě nebo veřejnosti. Autoři zabývající se rodičovstvím, psychoterapeuti a předškolní učitelé však neoficiálně říkají, že si všimli, že tato praxe v posledním desetiletí narůstá, zejména v severní Evropě a USA.
Rozhodnutí neoznačovat malé dítě jako chlapce nebo dívku začalo získávat na popularitě v 80. letech, většinou v queer komunitách. To se shodovalo s tím, co bývá popisováno jako „druhá vlna feminismu“, kdy se ženy bouřily proti tomu, aby byly označovány jako pečovatelky v domácnosti nebo v určitých zaměstnáních.
Genderově kreativní výchova
Jak si rodiče takovou výchovu vůbec představují? Do značné míry se stává, že se vyhýbají diskuzi o pohlaví svého dítěte s lidmi mimo jeho rodinu a skupinu přátel. V podstatě tak nějak odmítají říct, zda mají chlapečka, nebo holčičku, aby si jej lidé nezařazovali. Podobné je to i s dítětem, které učí, že je to v podstatě otázka volby. Nechávají mu volný prostor, aby si vybíralo, v čem chce chodit, jaké aktivity ho baví a mezi jaké přátele se chce zařadit. Nic složitějšího v tom není. Někdo může možné namítnout, že holčičky jsou tímhle v dětství ochuzeny o roztomilé šatičky, avšak do určitého věku je to, co dítěti oblékneme, stejně jen a jen volbou rodiče a v podstatě na tom nesejde.
Skutečná praxe genderově neutrálního rodičovství se liší – a přístupy rodičů jsou často odlišné a souvisí s jejich vlastním společenským vnímáním a zkušenostmi. Mezi rodinami v anglicky mluvících zemích je jednou z možností označení potomků zájmeny oni/jejich. Pro popis těchto dětí se používá zájmeno „they“. Někteří rodiče místo toho raději používají směs zájmen „on“ a „ona“. Jiní nepoužívají slova „chlapec“ nebo „holka“, ale cítí se pohodlně používat zájmeno rodného pohlaví svého dítěte (pokud to jejich dítě nepožaduje jinak). Na názor dítěte bývá ji od mala kladen obrovský důraz v tomto směru.
Oslovování v Česku je složitější. My totiž skloňujeme a mluvit o dítěti jako o „nich“ je poněkud zvláštní. Netuším, jak to funguje v zahraničí, ale představte si dítě, které přijde do školy v České republice a začne učitelce vysvětlovat, že: „Včera jsme neudělali úkol, protože jsme si ho zapomněli napsat.“ Čím menší dítě, tím spíše si jeho vrstevníci zvyknou, ale pokud je od rodičů naučeno prezentovat se takhle, temnou stránkou věci může být například šikana ve škole. Rodiče tímto přístupem možná normalizují problém s volbou identity, pokud si dítě zvolí jinou, než která mu od narození přísluší, zase ho však udělají „divným“ v jiném směru. V budoucnu se tenhle přístup může stát běžným, v současnosti na něj ale společnost ještě není úplně připravena a možná je tou nejméně bolestnou variantou učit dítě, že se na něj nikdo nebude zlobit, pokud bude mít atypické koníčky, či se rozhodne zvolit si odlišnou genderovou roli v průběhu života.
Někteří anglicky mluvící rodiče dávají přednost termínu „gender-creative parenting“, aby se vyhnuli nejasnostem, že cílem je neutralizovat pohlaví. Nejsem si jistý, jestli je to nejšťastnější název, ale nějak tomu asi říkat musí. Tento druh rodičovství zůstával většinou okrajový do 90. let 20. století. Stal se o něco známějším na začátku roku 2010, poté, co řada queer a heterosexuálních rodin sdílela své příběhy v médiích, což vyvolalo vysokou debatu nad takovou výchovou. Patřili mezi ně manželé z Toronta, kteří vychovali dítě pojmenované Storm, aniž by mu dali genderovou identitu. Vždycky se jednoznačnému označení vyhýbali. Dalším případem byl muž a jeho genderqueer manželka v Salt Lake City. Ti na kanálech sociálních sítí zdokumentovali svou výchovu potomka jménem Zoomer. Nikdo dlouhou dobu nevěděl, jestli je Zoomer chlapec, či děvče. Mezitím se tak objevovaly celosvětové zprávy o některých předškolních zařízeních například ve Švédsku, která se vyhýbala používání slov pro „on“ a „ona“ pro všechny žáky, jež je navštěvovali.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Vice.com, Scarymommy.com, Raisingzoomer.com
