Linda (37): Tchýně má nemístné vtipy na to, jak vypadám. Nejvíc mě ale trápí, že se mě manžel před ní nezastane
Všechno to začalo docela hezky, Eva – Lindina tchýně, se zdála na počátku milá. K její smůle to byl ale přesně ten typ matky, co hledá chyby. „My spolu docela umíme vycházet. Nebo jsme to donedávna uměly. Ne vždy to bylo růžové, někdy jsem se naprdla, ale to se stává i mezi přáteli, není to problém jen tchýní. V poslední době je to ale extrém, připadám si ponižovaná, utlačovaná, a kdykoliv se babička u nás má zastavit na návštěvu za vnoučaty, už od rána je mi špatně,“ svěřila se nám Linda.
„Dřív to bylo jen takové neškodné rýpání, co člověk přejde. Eva se ke mně chovala slušně, jen občas jí nechutnal oběd – tedy řekla mi, jak ho mám správně vařit, bez ohledu na to, že já třeba nekořením a nesolím příliš a dosolit si to může každý snad sám. Takové ty rady, co vlastně nejsou obecnou snahou o pomoc, ale jen mě zkoušela dirigovat, aby to, co dělám, vyhovovalo jí,“ popisuje Linda.
Dříve se jí nějak dařilo připomínky ignorovat, vše se ale vystupňovalo poslední dobou. „Po porodu druhého dítěte je na mě vidět, že jsem trochu přibrala, a i když to už bude půl roku, nemohu se kil navíc zbavit,“ přiznala. „No a to je něco, co Eva nemůže přenést přes srdce. Sama je štíhlá jako proutek a na vzhled ona celkem dbá. Jenže ve svém věku už si to taky může dovolit, peněz má dost a času rovněž. Já se musím ohánět, abych se postarala o malé děti, brigádničit, protože doba je teď nic moc, a nemám čas starat se příliš o sebe. Od porodu ale poslouchám připomínky na svou figuru a už mě to začalo rozčilovat a vlastně i trochu psychicky deptat.“
„Ty připomínky jsou spíš rýpavé než legrační, přestože ona se jim směje. Tuhle nás její manžel bral do divadla, protože dostal v práci několik lístků, a když jsem nastupovala do auta, slyším Evu, jak říká: ‚Přendejte mi kabelku dopředu, ať se tam Linda vejde.‘ Vzápětí se svému žertu sama zasmála a já nechápala, co je na tom legračního, když vzadu jsou tři sedačky a my jsme tam měli sedět dva. Jsem snad tak tlustá, aby se vedle mě na dvou sedačkách nevešla kabelka? Tuhle jsem si zase sedala k obědu po tom, co jsem všem ostatním nandala, když nás byla navštívit. Moje porce byla naprosto stejná jako všechny ostatní u stolu, a přesto se mě přímo před manželem zeptala, jestli jsem si toho nenandala trochu moc. Přišlo mi to neuvěřitelně drzé! Není snad moje věc, kolik toho hodlám sníst? Nebudu držet diety a huntovat si tělo, jím zdravě, se sladkým to nepřeháním a snad mám právo se alespoň v klidu naobědvat, když jsem si to sama uvařila,“ rozhořčuje se Linda nad chováním manželovy matky.
„Nejhorší na mně je, že já zatnu zuby a držím pusu. Kdybych jí měla něco říct v takovou chvíli, asi bych neuměla mluvit s chladnou hlavou. Její vtipy se mi nezdají vůbec legrační, jsou to normální urážky a nechápu, že je vůbec dokáže podávat tak úsměvně. Ještě si vybavuji situaci, kdy se mě na začátku léta zeptala, jestli mám teď vůbec něco na sebe, v čem budu moct chodit mezi lidi, a když jsem odpověděla, že samozřejmě mám, podotkla, že myslí něco pěkného, jako bych se neuměla obléknout! To mě taky pořádně namíchlo, protože po tom jí přece vůbec nic není. Řekla bych, že tohle jízlivé rýpání se výrazně zhoršilo právě proto, že jsem přibrala. Dříve to tak hrozné nebylo. Možná jí už nepřijdu jako dobrá partie pro syna nebo já nevím. Jak se k tomu staví manžel, mě ale mrzí snad ještě víc,“ smutní Linda nad tím, že nemá doma oporu.
„Jasně jsem mu už párkrát naznačila a pak i narovinu řekla, jak se cítím, když se mnou jeho matka takhle mluví. On ale tvrdí, že neví, co jí na to v tu chvíli říct, a je si jistý, že si vůbec neuvědomuje, že by se mě to snad z nějakého pro něj asi nepochopitelného důvodu mohlo dotknout. Jsem zoufalá, protože nevím, co udělat proto, aby se ke mně Eva takhle nechovala. Nechci vyvolat hádku, ale rozčiluje mě její přístup a obávám se, že jakmile ji s tím konfrontuji, nedopadne to dobře. Ona to nedělá omylem, jsem si jistá, že ryje schválně,“ je přesvědčená paní Linda.
„Když o mně takhle ale mluví před našimi manžely, nebo nedej bože něco vypustí na veřejnosti, připadám si neskutečně ponížená. Z jejích návštěv se mi poslední dobou dělá opravdu špatně. Už předem přemýšlím, co si vezmu na sebe a čím se zaměstnám, aby trávila sobotu spíš s dětmi a mužem a mě si pokud možno nevšímala. Víkendy, kdy je u nás, si vůbec neužiju. Ještě druhý den mi leží v hlavě, co zase breptala, a jsem z toho jednoduše vydeptaná.“ Linda se potřebovala svěřit se svým příběhem někomu, kdo ji pochopí, protože najít východisko a nepoškodit ještě více rodinné vztahy pro ni teď není jednoduché. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A co vy, jak byste se postavili neomalené tchýni? Zkusili byste na ni její vlastní medicínu? Nebo byste se pokusili o upřímný rozhovor a doufali, že se stáhne? Měl by do takové situace zasáhnout manžel? Podělte se s námi i vy o své příběhy, pokud jste sami něco podobného zažili.
Autorský článek - rozhovor.
