Nejnovější

Zimní bundy od JD Sports - připravte se na Black Friday

Pokud jste v 80. letech zavítali do některé z českých jídelen či restaurací, dostali jste často pivo natočené pod míru. V dnešní době zdánlivě pohádkové nízké ceny v jídelních a nápojových lístcích byly většinou doprovázeny nevrlým číšníkem (nebo číšnicí). Samozřejmě, byly i výjimky, třeba takové, které jsme mohli vidět ve filmu z té doby Vrchní, prchni. Běžnější však byla skutečně spíše šeď, a to i ve tvářích obsluhy.

Restaurace pod taktovkou RaJe

V minulém režimu patřila většina stravovacích zařízení u nás pod státní podnik Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ). Ten určoval takzvané cenové třídy restaurací a podle nich se nastavovaly též plošné ceny za jídla.

Ponocování se nenosilo. Bodejť, když se očekávalo od většiny občanů, že budou ráno v šest hodin ve fabrice. Otevírací doba podniků byla proto také jasně daná. Většina z hospod zavírala v 10.00, jen pár výjimek žilo nočním životem do pozdějších hodin.

Hospody, restaurace i jídelny za to poskytovaly služby často už dopoledne. Pracující tam mířili už brzy ráno, aby přišli na polévku. Typická byla gulášová, dršťková, bramborová, zelňačka. K tomu muselo být pivo, někteří odvážlivci ho doplnili i rumem nebo panákem čehokoli jiného. „Fouknout“ zaměstnavatelé většinou nikomu nedávali, takže hřešit v takovém duchu bylo celkem běžné a tolerované. I za cenu, že někdy taková výprava dělníků na oběd končila pobytem v restauračním zařízení v jednom kuse až do zavíračky a práce na rozvoji socialistického hospodářství stála.

Jídelní lístky moc nápadité nebývaly

Kdo se přišel do hospody najíst, téměř vždy našel na jídelním lístku guláš, vepřo knedlo zelo, smažený sýr, svíčkovou, některé průkopnické restaurace nabízely Katův šleh.

Jídla byla za hubičku, přesto hospodští často šidili, kde a co se dalo. I to je vidět v již výše vzpomínaném filmu Vrchní, prchni.

Tolik oblíbený i nenáviděný typický český „smažák“ tedy obalený eidam, se začal v nabídce stravovacích zařízení objevovat v 70. letech. Gurmáni si ho dávali s hranolkami a tatarskou omáčkou, většinově byl však nabízený s brambory. Ukázky jídelních lístků i s cenami naleznete ve fotogalerii.

Normařky 

Aby nějaká restaurace výrazně nevybočovala, určoval RaJ normy. Podle nich se vařilo, používaly suroviny a dohlíželo se, aby vše bylo ve stejném jednotném množství. I proto existovalo v té době povolání „normařek.“ Ty určovaly kuchařům všechny suroviny, které v jídle musely být.

Restaurace jiných typů kuchyní u nás nebyly, výjimku tvořila snad jen čínská restaurace v Praze ve Vodičkově ulici, chodil tam i Karel Gott, nebo pár podniků zaměřených na kuchyně „spřátelených“ národů východního bloku.

Průměrný plat číšníka byl asi 1 000 Kč. Příjem mu navyšovala dýška, ale také různé kšeftaření. I to známe z některých českých filmů let 70. a 80. Ke známým pražským podnikům za socialismu patřil například hostinec U Holubů, U Pinkasů, U Tygra, nebo U Kalendů.

Rychlé jídlo na stojáka

Kdo neměl moc peněz a času, šel se najíst do bufetu, nebo automatu. Mohl si dát bramborový nebo vlašský salát se sekanou, nebo samotný pouze s rohlíkem. Populární byly také chlebíčky, párky s hořčicí a také polévky.

Své období slávy tak prožíval po několik desetiletí Automat Koruna na Můstku. Jít se tam najíst bylo běžné pro všechny vrstvy obyvatel. Býval mezi nimi i prezident Antonín Zápotocký.

Schválně, věděli jste, že se tento známý bufet otevřel už v roce 1931? A to, jak vznikl jeho název? Byl odvozen od toho, že si tu lidé mohli po vhození mince natočit z mosazného kelímku limonádu a z automatického okénka ochutnat obložený chlebíček.

Když přišli k moci komunisté, automat však značně sešel. Přesto zůstal oblíbeným místem, kde si lidé dávali také třeba mléčné koktejly, ruská vejce, buřty či limonádu.