Nejnovější

Televize je stále oblíbené médium, v průměru před "bednou" prosedíme až 4 hodiny denně

Hitem našich předků se ještě před obdobím nazývaném socialismus stala střádanka. Dorazila k nám z Ameriky. Šlo o malou kovovou pokladničku, kterou zapůjčovala spořitelna střadateli proti malé záruce. Tehdy šlo o záruku ve výši tři koruny, z dnešního pohledu zhruba o 100 až 150 korun. Smyslem střádanek bylo naučit lidi spořit.

Záruka byla ve spořitelně uložena tak dlouho, dokud nebyla střádanka vrácena v neporušeném stavu. Tato kasička měla dva otvory – jeden na mince a druhý na papírové peníze. Klíček od ní byl v držení spořitelny. Když byla ve střádance naspořena dostatečná částka, donesl ji majitel do spořitelny, kde byl obnos spočítán a připsán jako vklad na vkladní knížku. Střádanky však nakonec vzaly za své. Lidé si v nich spořili oproti předpokladům poměrně velké částky a spořitelny s nimi měly hodně práce.

Socialistické výzvy ke spořivosti

K šetrnosti a spoření nabádaly později spořitelny i v dobách socialismu. Například hlásaly heslo: "Blahobyt z práce, spokojenost z úspor" a "Svými úsporami prospěješ vlasti, rodině i sobě".

Těžší něco takového prosadit bylo hlavně po měnové revoluci, ve které došlo k loupeži století a miliony lidí přišly o své úspory. Tenkrát tehdejší tvůrci sloganů vybízeli pro myšlenku spoření raději tímto heslem: „Naše upřímná rada všem členům JZD pro rok 1955. Doplatky ukládejte opět na vkladní knížky. S možností výhry 2x ročně nebo na úroky 2 - 3 %.“ A pravdou je, že naděje na nějakou výhru opět postupně lidi ke spoření vracela.

Nevyzvednuté úspory ve výši 1,78 miliardy

Vkladních knížek bylo hned několik – výherní, cestovní, na jméno i anonymní na heslo, některé byly specifické pro určité skupiny obyvatelstva. Stranou zájmu nebyly ani děti – těm se nabízely vkladní knížky pro pionýry. O masovou záležitost však v tomto případě nešlo.

V případě vkladních knížek na heslo, ke kterým se nikdo až do roku 2003 nepřihlásil, pak nakonec propadly vklady ve výši 1,78 miliardy korun. Nikdo si je nevyzvedl ani po prodloužení lhůty, a tak zůstalo tajemstvím, kdo vlastně tím střadatelem byl.

Ale zpět do minulosti. Jak už bylo zmíněno, v dobách socialismu byly velmi oblíbené výherní vkladní knížky. Vklady na nich nebyly úročeny, úrokování nahrazovala  ale možnost výhry ve výši až 250 % průměrného zůstatku vkladu. Slosování probíhalo dvakrát do roka a vyhrát se dalo na poslední trojčíslí čísla vkladového účtu.

Sporožiro - první osobní účet v bance  

Pamatujete si, jak se jmenoval vůbec první osobní transakční účet, který jsme v Československu mohli začít využívat? Dnes už dožívá, v době, kdy Česká spořitelna přišla v roce 1972 se sporožirem, to byl však obrovský posun. U občanů si tato služba získala ihned velkou oblibu. Na sporožiro se daly peníze nejen vkládat, ale vůbec poprvé u nás šlo o účet, ze kterého mohli občané provádět bezhotovostní převody včetně trvalých příkazů.

Pro děti se kupovaly kasičky v hračkárně

Za socialismu bylo možné kupovat pokladničky různých tvarů hlavně v hračkářství, občas se dala zakoupit porcelánová prasátka v obchodech se sklem a porcelánem. Na rozdíl od těch z hračkářství byly tyto pokladničky na jedno použití. Nedaly se otevřít, takže jediná cesta k úsporám vedla přes rozbití prasátka. U umělohmotných pokladniček to bylo jednodušší – buď se otevřely, anebo ty vychytanější se odemkly malým klíčkem a vytáhlo se z nich tolik, kolik malý střádal momentálně potřeboval.

Penízky se pak uložily do dětské peněženky, které se v té době celkem běžně prodávaly, a mohlo se  jít nakupovat. Kasička pak byla naplněná většinou při přísunu kapesného nebo po návštěvě babiček a dědečků. (Dále čtěte: Víte, kdy u nás za socialismu poprvé někdo zaplatil platební kartou?).