Léto pod stanem a jídlo z konzervy. To byly prázdniny pro většinu rodin v Československu
Řada pamětníků vzpomíná na chvíle strávené pod stanem u Sázavy nebo u Berounky, protože nádherná příroda (nejen) v těchto lokalitách lákala trampy už za první republiky. Nelišila se proto ani léta sedmdesátá a osmdesátá. Oproti dnešním lidem vyjíždějícím pod stany byli však tehdejší táborníci mnohem skromnější.
Stany byly těžké, spacáky málokdy takové, aby ochránily před chladnými nocemi. Většinou – pokud nejela rodina, se cestovalo jen s malým stanem.
Obytný přívěs - to už byl v kempu luxus
Nejmenovanou „šlechtou“ v kempech byli lidé, co si mohli dovolit obytný přívěs, v kterém strávili dny volna. K němu neodmyslitelně patřila kempingová sedací souprava z hliníku, doplněná textilem. Nesměla chybět ani jídelní, většinou umělohmotná souprava, která se skládala z různých kelímků, hrníčků, tácků a nádob. Posloužila k servírování i složitějších jídel. A nutno dodat, že většina z nich se připravovala na ohni nebo různých přenosných vařičích vlastními silami.
Pomáhala Vitana, co „vařila za nás“, i různé konzervy. Zdatnější kuchaři a kuchařky, zvládali uvařit v takových polních podmínkách často oběd i o dvou chodech, k nejčastějšímu guláši dokázali připravit i vlastní knedlíky. (Čtěte také: Nákup za socialismu: Kolik stál a co jsme si odnášeli v síťovce?)
Do restaurací se chodilo sice také, ale zdaleka to nebylo dostupné denně všem. Díky vlastní přípravě jídel ale rodiny mohly strávit v kempech někdy i celé prázdniny.
Tátové odjížděli v pondělí vydělávat peníze
Takoví táborníci si vozili z domova i peřiny, aby se jim spalo jako v bavlnce. Otcové v pondělí ráno odjížděli do práce a na víkend se vraceli. Maminky, pokud nepracovaly a byly třeba na mateřské, zvládaly celkem husarské kousky. Dětské plínky – papírové opravdu nebyly - praly v potoce a sušily je nad ohněm. Ty nejšikovnější pak v kotlíku uvařily dětem v týdnu sem tam i ovocné knedlíky a tátům k jejich příjezdu na konci týdne obalily a usmažily řízky.
Večery se trávily společným povídáním a vyprávěním, hrály se karty nebo Člověče, nezlob se. A sedělo se u ohně, hrálo se na kytaru a zpívalo. Kdo neznal slova písniček, většinou si je mohl následující dny opsat ze speciálních zápisníků dalších táborníků. Bylo totiž téměř samozřejmé, že si do zápisníků i po dobu několika let lidé zapisovali texty a akordy různých táborových a trampských písniček, doplňovali je kresbami či nálepkami.
Chataři a chalupáři
Byli i tací, kdo si časem splnili sen a pořídili si chatu či chalupu. Přece jen to bylo lepší, než být ve stanu. Navíc se na chatách a chalupách dalo dokázat, že jsme skutečně národem kutilů, který si uměl téměř se vším poradit. A že to nebylo jednoduché, protože se v obchodech nedalo vše koupit, to si určitě ti starší z nás pamatují. Chaty bývaly a dodnes jsou většinou poblíž lesa a rybníků, takže umožňovaly majitelům trávit volný čas u vody a sbírat různé lesní plody. Ty se ideálně rovnou zpracovávaly.
Kdo nemá z té doby vlastní vzpomínky, určitě mu je představí názorně starší české filmy: třeba Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek nebo seriál Chalupáři.
K moři jen někdo
Dovolenou u moře si nemohl dovolit každý a pokud ano, jezdívalo se jen do zemí socialistického tábora. Tedy do Bulharska, Rumunska nebo do Německa. Kdo pracoval ve velkém podniku, měl naději na pobyt u moře vyšší. Takové firmy navíc prostřednictvím odborů – tehdy měly zkratku ROH (revoluční odborové hnutí) – mívaly i u moře malé chatky. Ubytování v nich bylo levné, z velké části dotované, takže dovolená se všemi radovánkami tak bývala pro celou rodinu příjemná a bezstarostná.
A protože neexistovaly v té době mobilní telefony. Dovolenkáři si nezapomenutelné chvíle zachycovali na fotografie a diapozitivy. A ty pak ukazovali návštěvám, které k nim zavítaly během roku. Běžné bylo posílat také z míst, která se navštívila, pohlednice. (Čtěte také: Přes 200 let chránily naše tajemství a předávaly vzkazy. Teď pomalu mizí. Co o nich ale víme?)
