Jaké byly porodnice v Československu? Podmínky na osmilůžkových pokojích byly drsné
Zvykat si na to bylo třeba už v době těhotenství. Budoucí matky za socialismu musely držet pusu a krok. Rodily v porodnicích příslušným podle bydliště, výjimka mohla být jen ze známosti. Na mnohalůžkové pokoje sestry přivážely děti jen na kojení a návštěvy tam netrpěly. Tatínek u porodu byl tehdy jev z říše snů.
Chtěl-li vidět svého potomka (a kdo by asi nechtěl, že?), byl odkázaný na to, že mu ho maminka ukázala přes sklo okna pokoje, v kterém ležela. Zavinuté mimino v peřince vidět příliš nebylo, ani kdyby porodnice byla v 1. patře, natož, když byla v některých nemocnicích v patrech nejvyšších. Přesto taťkové rozněžněle volali nahoru pod okny, že je vidět, jak jim je ten drobeček podobný. Přesvědčit se mohli až o několik dnů později.
Prvorodičky chodily domů po 9 dnech, vícerodičky dříve. Před tím si mohli tátové svého potomka spíš jen představovat.
Matky čekat nějaký individuální přístup nemohly
Jako na pásu běžel provoz v porodnicích zejména v sedmdesátých letech, i díky bombastické propagaci mateřství. Výsledkem byl baby boom.
Straničtí funkcionáři hecovali mladé dvojice, aby přispěly svou hřivnou k dosažení kýžené mety, která spočívala v dosažení patnácti milionů obyvatel. Na svět přicházely silné populační ročníky takzvaných Husákových dětí.
Přístup k rodičkám však byl hodně studený. Poté, co se rozloučily u dveří se svými partnery, byly dopravené na takzvanou hekárnu. Bylo jich tam mnohdy i několik. Pokud při stupňujících se porodních bolestech křičely, nebylo výjimkou, že od personálu dostaly řádně vynadáno, někdy dokonce i s fyzickým usměrněním.
Nutno však uvést, že stejně jako nyní, i tehdy záleželo hlavně na lidech, kteří tam pracovali. Ačkoli přístup k porodům a rodičkám i novorozencům byl odlišný, i v době minulé nemusel nutně pobyt v porodnici přinést rodičce šok. Navíc, v 80. letech začal dostávat, i když váhavě, prostor, takzvaný roaming-in. Znamenalo to, že maminka měla dítě hned po porodu u sebe – což představovalo v socialistickém porodnictví revoluci.
Zvláštní kapitola - kojení
Když už jsme se výše zmínili o tom, že někdy zdravotníci usoudili, že je maminku na hekárně nebo porodním sále třeba proplesknout či jinak, většinou dost necitlivě, usměrnit. Kdyby tehdejší miminka mohla mluvit, měla by zážitky podobné.
Stačilo, pokud mělo dítě z jakéhokoli důvodu problémy se přisát a pít. Matka si s tím často sama neuměla poradit a sestřičky se neměly čas „s tím crcat“, jak by řekla nesmrtelná Helena Růžičková. Uchopily prs nešťastné matky, mnohdy bolavý či dokonce zanícený, a nacpaly ho dítěti do pusy. Když okamžitě dítko neaktivovalo sací reflex, štípaly ho do tvářičky. Na vozík pak taková „vánočka“ šla v lepším případě s tváří červenou, někdy i s odstínem do modra. Prostě nezdržovat, rodit, kojit a jít.
