Nejnovější

Zimní bundy od JD Sports - připravte se na Black Friday

Kdo má doma dvě a více dětí, ví, že jejich vztahy jsou jako na horské dráze. Jednou si hrají, objímají se a paktují se proti vám, druhý den se rvou jak psi a nemohou si přijít na jméno. Jen se otočíte a už jsou opět v sobě. Pak je to nekonečný kolotoč: "on si začal", "ona mi to rozbila", "on mě ale štípnul první", "ona mi bere moji tužku" a podobně. Nemůžete to poslouchat, ale nic, co jste doposud zkusili, nezabírá.

Nejlepší, co můžete udělat, je zavřít na chvíli oči a podívat se na celou věc z pohledu obou dětí. Proč syn plácnul dceru a proč dcera neutišitelně pláče? Co když syn ublížil sestře, protože mu předtím roztrhala obrázek? Pořád si myslíte, že za vše může ten, kdo dal první ránu? Nemáte pro celou situaci větší pochopení, když se na svět díváte očima dětí? Často je to totiž jinak, než to vypadá a právě ten, který ublížil, potřebuje vaši pomoc nejvíce a potřebuje ujistit, že ho milujete, i když se zrovna zlobíte.

Příchod sourozence

Důvod rvaček hledejme už s příchodem sourozence. Rodiče si často myslí, že jejich prvorozené dítě potřebuje sourozence, aby si mělo s kým hrát. Jenže pak se bráška nebo sestřička narodí a rodiče se nestačí divit, jaké mu dělá prvorozený naschvály, občas ho i štípne a jeho agrese vůči sourozenci se stupňuje. Maminka s tatínkem často nemají pro toto chování pochopení a dítěti hubují, dají mu na zadek a mladšího sourozence donekonečna brání.

Ano, jistě, nikdo nedopustí, aby bylo ubližováno miminku. Jenže očima dítěte vypadá celá situace jinak. Dřív mělo rodiče pouze pro sebe a najednou přišel někdo, kdo má plnou pozornost nejen maminky s tátou, ale i všech ostatních. Přes noc se z něj stal ten velký, který už nemůže dělat to co dřív, musí pomáhat, musí chápat a musí milovat toho, kdo mu vzal veškerou pozornost. A to zkrátka neumí a ani nechce. Pokud si to rodiče neuvědomí, nenávist k mladšímu sourozenci roste.

Nenuťte je do omluvy

Jak děti rostou, začnou se dohadovat a rvát čím dál tím víc. Všude se doslechnete, že z toho vyrostou, že si na to přijdou samy, že to je v každé rodině stejné. Jenže pokud dětem neustále křivdíte při řešení jejich sporů, nemusí si k sobě najít cestu nikdy. Pokud špatně určíte, kdo si začal a kdo za to či ono může, můžete nucenou omluvou dětem spíš uškodit. Nikdo se nechce omlouvat za to, co neudělal a za co nemůže.

Nestavte se na ničí stranu

Nejhorší, co můžete udělat, je stavět se na stranu jednoho z dětí. Často to bývá to menší, jelikož můžete mít pocit, že potřebuje vaši pomoc více. Větami typu: "nech ji už být, je ještě malinká", "nemůžeš mu ubližovat, nemá z toho ještě rozum", nebo "půjč mu tu hračku, musíš se umět dělit", staršímu sourozenci akorát ukážete, že záleží jen na pocitech toho menšího. Jenže co když mu prostě svou hračku půjčit nechce? Protože ji má nejraději. Nebo protože si s ní zrovna hraje. Jak by bylo vám, kdyby vám šéf v práci řekl: "Tak Helenko půjč ten svůj nový svetr Martě, vždyť jste kolegyně a musíš se umět dělit". Divně, že.

Zkuste jen pozorovat

Jestliže se vaše děti hádají, zkuste je chvíli jen tiše pozorovat a poslouchat jejich debatu. Dokud nejde o zdraví, není nutné na ně naběhnout a vynadat jim, co se zas děje a proč na sebe zas řvou a kdo komu co udělal. Pokud se vám bude zdát, že situaci nezvládají, přijďte za nimi s klidem v duši a zeptejte se, zda nepotřebují vaši pomoc, nebo jim přiznejte, že slyšíte z pokojíčku hluk a zdá se vám, že se nemohou dohodnout. Možná vám vše samy řeknou a vymyslí si i řešení, možná jim ho budete muset pomoci najít. Jak může pořadí sourozenců ovlivnit jejich život, jsme psali zde.

Nesuďte, pomozte

Nepřikazujte, co má kdo udělat. Zkuste vymyslet nějakou dohodu, se kterou budou souhlasit všichni. Na každý pád se ale nestavte na žádnou stranu. Buďte jim k pomoci, ne na rozsouzení jejich sporu. V praxi to může vypadat asi takhle. Honzík se tahá s mladší Aničkou o puzzle a křičí na sebe, surově si rvou puzzle z rukou a Honzík Aničku nakonec plácne. Místo vět: "tak jsi už normální? Copak nevidíš, že je malinká a že si s tím taky chce jen pohrát? A ještě jí plácneš? Mám tě taky plácnout, ať vidíš, jak to bolí?", zkuste říct: "slyším, že se tu hádáte. Můžu vám nějak pomoci?". Děti možná zareagují a něco vymyslí, ale pokud ne, můžete jim pomoci. "Co třeba, kdybys Honzíku ukázal Aničce, jak se puzzle skládají a poprosil ji, aby ti vždy podala další dílek?". Zkrátka a dobře je naučte se vždy umět dohodnout.

Dávejte jim dobrý příklad

Nepůjde to za den, za týden a možná ani za měsíc. Chce to píli, důslednost a hlavně jít příkladem. Stejné chování, které vyžadujete od nich, musíte sami praktikovat. Takže pokud dítě, které si nechce obout boty, čapnete, seřvete a ještě mu nakonec jednu plácnete na zadek, nemůžete čekat, že na sebe děti vzájemně nesáhnou a budou mít chuť do nějakých dohod. Nejhorší, ale zároveň nejlepší na rodičovství je to, že si uvědomíte, co všechno děláte špatně a co všechno od vás děti okoukávají. Možná se zastydíte a nad sebou pozastavíte. Ale má to i světlou stránku, kdy si vše uvědomíte a pokusíte se to změnit.

Vyhraďte si chvilku pro nejstaršího

Ať už máte dvě nebo pět dětí, to první se od nich liší tím, že se narodilo do rodiny mámy a táty a bylo zvyklé mít plnou pozornost. Ostatní na to nikdy zvyklé nebyly. Proto je podle některých psychologů důležité mít s nejstarším dítětem alespoň jednou za týden chvilku jen pro sebe. Můžete společně chodit na nějaký kroužek, na procházku se psem nebo se zavřít do pokoje a číst si spolu knížku. Dítě často pochopí, že je pořád stejně důležité, že vaše místo v srdci určené jemu nezaplnil nikdo jiný a že můžete být spolu sami tak, jak na to bývalo zvyklé.