Naďa (46): Odpouštěla jsem mu, dokud jsem nezůstala sama s průšvihy, co nadělal
„Byl to můj druhý muž a opravdu bych řekla, že láska jako trám. Nevím ani, jak se to stalo, protože jsem pořád odmítala odejít od svého předchozího, se kterým jsem měla dvě děti. Pak jsem ale zjistila, že jsem šíleně zamilovaná. Rozvedla jsem se a krátce nato znovu vdala. Konečně jsem uvěřila, že to je to štěstí, na které čekám. Byl opravdu milý, pozorný, prostě to, co chce asi každá ženská,“ popisuje Naďa, jak vypadal jejich vztah na počátku.
„Z předchozího manželství jsem měla dvě děti, s exmanželem jsme si nerozuměli už léta, ale ani tak mě dcera se synem příliš nepochopili. S tím jsem se tedy musela smířit, to jsem však ještě netušila, že jdu z bláta do louže,“ přiznává. „Abych řekla pravdu, proč jsme od začátku tušila, že idylka to nebude – znala jsem jeho minulost. Byl samá ženská a mně se nechtělo věřit, že mezi námi to bude brát vážně. Světe div se, on ale bral. Zdálo se, že nikdo kolem ho nezajímá, no aby taky jo, snažil se mě odloudit od mého tyranského ex celkem dlouho. Občas jsem zaslechla něco jako že tomu nemůže uvěřit, za jídlo vždycky poděkoval a dělal mi obrovskou radost tím, že si mě vážil. No jak to tak ale u chlapů bývá, vydrželo mu to pár měsíců, pak už to s děkováním nebylo tak horké. Především ale nastal první průser,“ stěžuje si Naďa.
„On se totiž jednoho hezkého večera vrátil domů s tím, že by potřeboval půjčit něco z našetřených úspor. Že sám nic našetřeno nemá, mě nezarazilo, ale proč potřebuje tak velikou částku, jsem nechápala. Ukázalo se ovšem, že můj nový manžel dluží na pojistce nemálo peněz, které musí rychle zaplatit. Šlo o několik let starou záležitost, kterou považovat za vyřízenou tím, že pojištění zruší. Teď se mu ale lajdáctví vrátilo, a to i s úroky a pokutami. Nechtěla jsem, aby měl problémy, už vůbec, aby někdo sahal na náš majetek doma, a tak jsem mu celkem tučný finanční obnos poskytla. Řekla jsem si, že to je léta stará věc, jistě se poučil, a pokud ne, poučí se teď. Mockrát mi za to děkoval a já věřila, že je všechno v pořádku,“ uvádí čtenářka se značným zklamáním.
Průšvihy jejího muže se totiž vždy po čase vrátily. „Podruhé to bylo pomalu o rok později, tentokrát šlo o malý dluh za paušál na telefonu, i ten jsem za něj ale musela uhradit. Na druhé straně, co bych pro něj neudělala. To tak bývá, že si dva pomáhají, říkala jsem si. No a pak se to nějak začalo sypat.“
Když to nebyly dluhy, dozvěděla se Naďa nejprve o rvačce v místní restauraci a později i o nějaké slečně. Nic z toho jí doma manžel neřekl, všechno měla z doslechu od sousedů, což bylo nepříjemné. „Když za mnou chodily ženské a ptaly se na věci, o kterých jsem nic netušila, bylo to nepříjemné. Nestávalo se to často, jednou za půl roku nebo za rok, takže jsem si vždycky řekla, že není žádný ukázkový pitomec a drobné přešlapy bych mu měla odpustit. Jenže i tak jsem se cítila jako neuvěřitelná kráva, když mi v drogérii najednou nějaká ženská, která mě očividně znala, ale já ji ne, začala vykládat o té rvačce, při které prý zničil židli. V záchvatu rozčilení jsem jí řekla, že to můj manžel rozhodně nebyl, ale trvala na svém a ani neskrývala škodolibou radost, že o tom vůbec nevím,“ vypráví Naďa.
„Pecka byla, když se mě paní od sousedů přišla zeptat, kdo je ta mladá slečna, kterou si minulý týden dvakrát přivedl domů. O žádné jsem nevěděla a neznala jsem ani věk, zalhala jsem ale, že nejspíš dcera jeho sestry, protože mají teď nějaké potíže a ona ho poprosila o pomoc. Tvářila jsem se, že musím být diskrétní a do žádných detailů nezabíhala, nicméně jsem měla o záhadné slečně jasnou představu. Vždycky to ale byly jednorázové průšvihy a já jsem sklouzla k tomu, že mu odpustím.“
Mlčení a odpouštění se ale ukázalo jako Nadi největší chyba. „Jednoho dne, aniž by se mezi námi něco stalo, jsem ráno normálně odjela do práce, a když jsem se večer vrátila, dům byl poloprázdný. Nábytek, televize, dokonce i lednice byly pryč. Něco tam samozřejmě zůstalo, ale především byl pryč můj manžel. Volala jsem mu na telefon, který měl nemilosrdně vypnutý. Že je něco opravdu špatně, jsem věděla hned. Proč mi ale nic neřekl, to mi vrtalo hlavou. Čekala jsem týden nebo dva a pak jsem pochopila, že on už se nejspíš nevrátí. Byla to vážně zvláštní situace. Můj muž byl pryč, neměla jsem ho, jak kontaktovat a samozřejmě jsem to nahlásila policii. Jenže ta začala postupně rozkrývat, že je to tak, jak tuším. Můj manžel jednoduše zdrhnul. Půjčil si obrovskou částku, kterou nechci uvádět, protože, jak se ukázalo, neplánoval ji vrátit. Zadlužil dům a s penězi odjel. Jeho auto se našlo po několika týdnech stát u německých hranic. Také vyšlo najevo, že jedním z důvodů, proč zmizel, bylo napadení, ke kterému došlo a po němž jeho kolega skončil v nemocnici. A tím dalším možná, že slečna, jež se u nás dvakrát objevila, s ním měla dvouletého syna na kterého můj manžel nezaplatil ani korunu. Že jsem byla opravdu blbá a omlouvala chyby chlapa, kterého jsem ani pořádně neznala, mi došlo pozdě. Zůstala jsem sama v zadluženém domě s minimem vybavení. Nevím, co si teď počít, chci se obrátit na své děti, ale vím, že mi tohle pořádně vyčtou a je mi hloupé žádat je o pomoc.“ (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak byste se v takové chvíli cítily vy? Podvedl vás někdy nějaký muž jako paní Naďu? Styděly byste se požádat o pomoc? Podělte se s námi o své příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
