Mirka (38): Samoty jsem se stašně bála, nakonec jsem se odhodlala a poslala bývalého k vodě. Cítím se teď mnohem líp

 Vztahy 
23. srpna 2022 11:05 / Michael Veselý
  1
📷
1 fotografie v galerii
Mirka se dlouho bála opustit nefunkční vztah. Teď má ale čas sama na sebe. Depositphotos
Spousta lidí trpí pocitem, že je lepší být ve špatném vztahu než zůstat sami. Zejména v pokročilejším věku se lidé samoty dost bojí. Jak je to ale ve skutečnosti? Někdy se může stát, že přijde uvědomění. Samota není pokaždé špatná – a ani trvalá.

Mirka a její přítel se nikdy nevzali. Adamovi se totiž nechtělo a ani ona na to netlačila, protože jí to nepřipadalo podstatné. „Znali jsme se, vídali se vlastně pár let a to, co začalo jako přátelství s výhodami, skončilo u společného soužití,“ vypráví paní Mirka. „Opravdu jsme si rozuměli, oba rádi sportujeme a chodíme na túry někam do lesa – do přírody. Na druhé straně jsme taky měli oba celkem rádi svůj klid a uměli si do věcí nezasahovat, takže když jsem hledala nové spolubydlení a on se nabídl, z našeho doposud přátelského vztahu, který párkrát skončil společným probuzením v posteli, se stalo něco víc,“ vzpomíná na začátky. Rodiče měli jejího přítele rádi a vztah plně podporovali, protože se jim dcera zdála spokojená, nikdy si nestěžovala na hádky nebo potíže.

„Jak jsem říkala, my jsme uměli dát jeden druhému pokoj, když to bylo třeba, takže to byla taková klidná a pohodová domácnost. Nějak jsem o tom ani neměla možnost dlouho přemýšlet, byli jsme kamarádi a pak jsme už najednou kamarádi nebyli, pak jsme spolu žili a nikdy to nebylo rozhodnutí, ke kterému by vedla dlouhá diskuze a zvažování, prostě se to tak nějak posouvalo samo dál,“ popisuje Mirka. Po celou dobu si uvědomovala, že v jejich vzájemném vztahu něco chybí, z počátku o tom ale nechtěla moc přemýšlet. Při rozhovorech s kamarádkami, které vyprávěly o svých vztazích, si však musela přiznat, že v tom jejich není láska.

„Bylo to prostě jiné. My jsme tak žili vedle sebe, fungovali společně jako pár, ale ten pocit lásky tam prostě nikdy nebyl. Zůstali jsme pořád kamarádi a Adamovi to možná nedocházelo nebo ho to netrápilo. Já jsem ale věděla, že nikdy nepřijde potřeba založit si společně rodinu nebo se vzít. Proto mě taky netrápilo, že on se na to moc netvářil,“ říká paní Mirka.

„Nejdřív jsem si myslela, že mi to nevadí, pak jsem se ale přistihla, jak kamarádkám i kolegyním v práci závidím. Úplně šťastná jsem v tom vztahu nebyla. Jenže jsem taky nevěřila, že by mohl přijít lepší,“ svěřuje se. „Já jsem měla vždycky dojem, že chlapy prostě neumím balit, a tak, i když mě občas nějaký oslovil, jsem si řekla, že můžu být vůbec ráda, že někoho mám a nezvažovala možnost Adama opustit. Měla jsem strach, že ta opuštěná zůstanu já. V průběhu let jsme si povídali čím dál méně, hodně času trávil s kamarády v hospodách, barech nebo i v hernách. A tak jsem nakonec stejně trávila celkem osamělé večery. Trápilo mě to, jenže tu pořád nebyla ta odvaha sebrat se a odejít. Hledat něco lepšího mi připadalo zbytečné, přece jen jsme už spolu něco málo vybudovali a stavět jinde od znova by mohlo být vyčerpávající. Přesně tak jsem uvažovala.“

Všechno se ale změnilo, když si Mirka vyrazila na dovolenou se svou sestřenicí, která vlastně nikdy nebyla vdaná, přesto měla dceru, kterou vychovávala sama a život si užívala plnými doušky. „Nepodnikaly jsme nic šíleného. Byl to jen malý letní výlet do chatek poblíž Vltavy, kde jsme strávily 5 dní. Adamovi se tam samozřejmě nechtělo a my byly nakonec rády, že se z toho vyklubala čistě dámská jízda. Chodily jsme se koupat, popíjely džus, slunily se, a jelikož jsme podobně staré, uvědomila jsme si, že blížící se čtyřicítka není důchodový věk, ale zato je nejvyšší čas začít si život skutečně užívat. Bylo to inspirativní,“ prozrazuje Mirka, přesto však musela ještě pár dní po příjezdu domů přemýšlet, než příteli něco řekla.

„Když jsem se vrátila, najednou to na mě všechno padlo. Obavy, jestli můžu teď najednou úplně všechno ve svém životě změnit, rozkopat, začít jinak. Ale uvědomila jsem si, že vlastně musím. Sama sobě jsem léta bránila pohnout se kupředu. S Adamem jsme si sedli a všechno si vyjasnili. Zprvu byl naštvaný, že ho chci opustit a vlastně se mezi námi nic nestalo. Trvalo mu pochopit ten důvod. Pak mi ale porozuměl a docela v klidu jsme se dohodli, že si co nejdříve najdu jiné bydlení. Popravdě se mi ulevilo, že mezi námi není zle, i když trocha napětí tam zůstala,“ vysvětluje Mirka.

Do dvou měsíců měla vlastní skromný byt a začala si život organizovat jinak. Konečně měla čas soustředit se sama na sebe a možná i začít hledat tu pravou lásku. „Chvíli mi trvalo najít něco, čím se teď zabavím, když jsem najednou sama, o nikoho dalšího se nestarám a mám tolik volného času. Pak jsem ale dostala bláznivý nápad. V mládí jsem si naprosto odepřela vysokou, a jak se říká, člověk by měl studovat a rozvíjet se v každém věku. Přihlásila jsem se proto k dálkovému studiu na školu s humanitním zaměřením. Dost času trávím s přáteli, navštěvuji je a sem tam někam vyrazíme. Podobně je to i s příbuznými, a když nejedu například navštívit rodiče, po večerech si doma studuji a necítím se na to vůbec stará. Taky trochu víc šetřím, abych mohla vyrazit někam na výlety, ať už po Česku nebo i jinam. A samozřejmě poznávat nové lidi, protože člověk nikdy neví, na koho narazí. Hlavně se ale cítím svobodná a už chápu, že nebýt ve vztahu není nemoc,“ prozradila nám Mirka, které přejeme hodně štěstí v její nové životní fázi (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.).

A co vy, také se bojíte opuštění? Museli jste se někdy taky opřít o přátele či rodinu a věnovat víc času sobě? Napište nám svoje zkušenosti a příběhy, budeme rádi.

Autorský článek - rozhovor.

Reklama

Mohlo by vás zajímat

Celebrity

Vignerová má nevěrného Kolečka zpátky doma. Herečku Nesvačilovou modelka ignoruje

Styl

ADHD je diagnostikováno častěji chlapcům. Dívky jej totiž umí lépe ukrýt

Dům a zahrada

Nezanedbejte říjnové práce na zahradě: Sázejte, uskladňujte a mulčujte