Milada (46): Nejlepší přítelkyně mě zradila hned dvakrát. Přetvařovala se celé roky, jsem zklamaná
Milada se se Šárkou znala od střední školy. Celé čtyři roky spolu seděly v jedné lavici a ani pak jejich přátelství nevyhaslo. Jejich vztah přerostl v sesterský a stala se z nich naprosto nerozlučná dvojka. „Rozhodly jsme se jít dokonce na stejnou vysokou. Obě nás bavil marketing, byly jsme tak zapálené a měly si díky tomu stále o čem povídat. Nikdy jsme se nepředháněly ve škole – naopak byla to spíš vzájemná podpora, sdílení domácích úkolů a kryly jsme jedna druhou, kdykoliv jsme se nemohly dostavit na přednášky. Díky tomu, jak jsme si zvykly spolupracovat, pro nás bylo všechno hračka. Nikdy by mě nenapadlo, že mi Šárka něčím záměrně ublíží,“ vypráví Milada své zážitky z mládí.
„Chodily jsme společně přes den na praxe, večer do baru a užívaly si život. Pravda byla, že ač na začátku večera to vždycky vypadalo nadějně, v balení kluků zůstávala úspěšnější ona. Trochu mě to mrzelo, ale nikdy jsem na vztahu úplně nelpěla, takže jsem si to nenechávala dlouho ležet v hlavě. Tohle radostné dovádění však skončilo, když jsme si během jednoho srpna hledaly práci. Jako čerstvé absolventky jsme nemohly nic sehnat, protože paradoxně všude chtěli celá léta praxe a nikdo příliš neposlouchal, když jsme uvedly, že jsme sotva dostudovaly, tady jí tolik prostě mít nemůžeme,“ říká Milada. Naštěstí se jí ale nakonec podařilo najít firmu, která přijímala i na juniorské pozice a samozřejmě o ní Šárce hned řekla. „Bylo to tak, že mi ji doporučil bratranec, říkal ať neváhám a skočím po tom, protože hledají schopné lidi. Ta společnost vypadala fakt dobře a perspektivně, takže jsem to hned nadšeně volala kámošce, protože druhý den mě čekal pohovor. Sdělila jsem jí všechna svá očekávání a náležitě jsme si o tom popovídaly.“
Když hovor skončily, Šárka vůbec nic neříkala. Až druhý den ráno Miladě znovu zazvonil telefon a k jejímu překvapení se kamarádka ptala, zda ví, kudy od zastávky na onen pohovor. Okamžitě jí vysvětlila, že si nemohla pomoct a se zájmem o práci jim zavolala také, takže by se mohly sejít a navštívit firmu společně. „Nebyla jsem naštvaná, ale nadšená. Okamžitě jsem si představila, že budeme pracovat spolu a modlila se, aby nás obě přijaly. Krátce nato jsme skutečně navštívily firmu a i na pohovor do zasedačky šly společně. Až ke konci si nás vedoucí personálního oddělení vzal postupně k sobě do kanceláře, aby se zeptal na pár drobností, překontroloval si kontaktní údaje a životopisy,“ vypráví Milada.
„Šárka šla první, a když jsem do kanceláře vešla já, choval se ten muž o něco jinak. Náš rozhovor vůbec nebyl tak dlouhý. Ověřil si telefon, sjel očima životopis, kde měl vepsanou nějakou poznámku nebo dvě a pak se mě zeptal na dokončení studia. Zopakovala jsem mu v podstatě to, co se psalo na papíře a on se znovu zeptal, jestli jsem jej ukončila řádně složenou zkouškou. Když jsem potvrdila, že ano, zeptal se, zda mám u sebe diplom. Nebylo to standardní, takže jsem popravdě odpověděla, že ne, ale mohu ho dodat. Pokýval hlavou, řekl něco jako, že mě tedy případně poprosí, vrátil mi dokumenty a slíbil, že se ozvou, až si vyberou.“ Miladě zůstala tahle zkušenost ležet v hlavě a ještě po cestě domů se kamarádky zeptala, zda po ní také chtěl diplom, ta jí potvrdila, že ano a že mu jej také dala, protože si ho náhodou vzala s sebou. Když pak Miladě z firmy zavolali, uvedli jako důvod nepřijetí, že práce nejspíš nebude pro ni, protože nemá dostatečné vzdělání a již vybrali jiného kandidáta – Šárku.
„Jasně, vypadalo to divně, ale nechtěla jsem věřit, že by v tom měla prsty. Popřála jsem jí hodně úspěchu a hledala dál. O necelých dvacet let později jsem ale pochopila, jakou mám kamarádku. Když jsme si potřebovaly odpočinout od stereotypu, chodily jsme společně na zkoušky amatérského divadelního sboru, a když naše skupinka dostala možnost vystupovat na festivalu ve Varech, obě jsme se rozhodly ucházet o roli Titanie,“ popisuje Milada, jak se její přítelkyně ukázala v pravém světle.
„To, co se stalo, mě ranilo. Obě jsme si nadšeně přály a trénovaly repliky společně. Po zkoušce, kdy se měl režisér rozhodnout, za mnou ale přišel jeden z kulisářů – Pepa a řekl mi, ať hlavně nejsem smutná, že podle něj i většiny přátel dramatiků se pro tu roli hodím víc. Poděkovala jsem a zeptala se, proč bych měla být smutná, a on mi řekl, že Šárka jim v mé nepřítomnosti vyprávěla, jak jsem kdysi už dostala možnost vystupovat v hlavní roli a pokazila ji, takže režisér se tomu nejspíš pokusí vyhnout a dá tentokrát šanci jí. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Jaktěživ jsem žádnou příležitost nedostala. A samozřejmě jsem ji nedostala ani tentokrát. Byla to pro mě ale velice cenná lekce, protože jsem pochopila, že Šárka prostě nehraje fér a kdo ví, kolikrát o mně někomu něco napovídala, aby byla v lepší pozici,“ vzdychá Milada zklamáním. Od kamarádky si začala udržovat odstup a ač jí nic neřekla, důvěru už k ní nemá stejnou jako dřív. Rozhodla se proto zkusit si jít o něco víc vlastní cestou a jejich nezpřetrhatelné pouto o něco povolit. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak byste se zachovaly vy? Odpustili byste kamarádovi nebo kamarádce? Nebo preferujete možnost vyříkat si to napřímo? Podělte se s námi i vy o své příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
