Jana (37): Partner je v práci i přes noc, ale peníze nenosí. I když mi není něvěrný, jeho lži mi ubližují
Jana a Petr se poznali už na základní škole. Kamarádili spolu snad i proto, že vyrůstali v malé obci, kde tolik dětí nebylo a tenkrát ještě malý Péťa bydlel hned ve vedlejším baráku. Pocházel z nepříliš dobré rodiny – táta hodně pil a máma seděla v depresích doma. Neměli moc peněz, ale Péťa to tenkrát ještě tolik nevnímal. "Byli jsme děti a starali se spíš o to, abychom si postavili nejlepší bunkr a chytili co nejvíc kobylek na louce. S Péťou byla velká sranda a dětství jsme prožili prakticky jenom spolu," začíná vyprávět Jana, která v Pacově žila jen s maminkou.
Pak se ale Péťa odstěhoval do většího města a s odchodem na střední školu opustila svůj rodný kraj i Jana. Léta se neviděli, ale po čase se opět sešli. "Když mi bylo osmnáct, šla jsem na oslavu své kamarádky ze základní školy a koho jsem tam nepotkala. Petra. Vypadal skvěle a já se do něj hned zamilovala. A myslím, že i on do mě. Místo toho, abych slavila s kamarádkou, jsem hodně brzy odešla s Petrem a od té doby jsme už byli jen spolu. Vrátili se do Pacova a brzy jsme spolu začali žít," říká Jana.
Tou dobou zemřel Janě tatínek, když se vracel z noční směny domů. "Táta šel jako vždycky po silnici domů. Bylo to pár kilometrů. Ale srazil ho opilý řidič, který se vracel ze zábavy. Asi i proto jsem hned nabídla Petrovi, aby se ke mně nastěhoval, protože jsem nechtěla být v baráku sama," vysvětluje Jana.
Ze začátku Janě nebylo divné, že Petr nenosí peníze. Vždyť byli ještě tolik mladí a oba teprve začínali pracovat. "Po maturitě jsme si oba našli práci. Já začala pracovat na nejbližším úřadě a Petr byl vyučený zedník. Po několika letech jsem byla na stejné pozici, ale Petr si založil vlastní firmu. Měla jsem radost, plánovali jsme rodinu a říkala jsem si, že s vlastní firmou nás Petr uživí," vzpomíná.
Zakázky se mu začaly hrnout a on byl zpočátku opravdu úspěšný. S Janou se sice nevzali, ale jelikož jí hodně pomohl na baráku, rozhodla se, že na něj polovinu přepíše, jelikož už nikoho jiného neměla a on se tam hodně napracoval. "Přišlo mi to jako zcela logický krok, kterého ovšem dodnes lituji. Plánovali jsme, že se vezmeme, proto mu na mém rozhodnutí nepřišlo nic divného. Jenže brzy se vše začalo obracet," říká Jana.
Petr začal za zakázkami jezdit čím dál tím dál a trávil mimo domov spoustu času. "Bylo mi to divné, ale myslela jsem si, že se zkrátka zlepšuje a dostává čím dál tím větší zakázky. Co bylo ale ještě divnější, že přestal nosit domů peníze. Pořád mi vysvětloval, že peníze se přelévají ze zakázky do zakázky a že je občas potřeba riskovat a vydělané peníze použít na materiál pro jinou zakázku. Nejprve jsem tomu uvěřila, ale když nepřinesl dva roky domů prakticky ani korunu, začala jsem pátrat," vysvětluje Jana.
"Pracovala jsem na stavebním úřadě a měla za ta léta hodně známých z oboru. Začala jsem se proto ptát, jestli někdo Petra nezná, co se týče práce," vzpomíná Jana. Co se ovšem dozvěděla, to jí vzalo dech. "Asi od pěti kolegů jsem dostala kontakt na lidi, kterým Petr dluží peníze nebo nedodal práci či materiál. K nim se přidali i další lidé a firmy a já nemohla uvěřit, jak může být Petr tak hloupý, že neplatí závazky a myslí si, že se na to snad nepřijde," říká. To ale ještě nebylo to nejhorší, co mělo Janu potkat.
"Později jsem se i dopátrala, že má na sebe Petr napsaných neuvěřitelných 20 exekucí a že se k nám domů tudíž chystají exekutoři ze všech koutů republiky. Hned jsem proto běžela domů, abych zachránila alespoň nějaké věci a přenesla je ke kamarádce, ale před brankou jsem potkala pána, který na mě mával nějakými papíry a mě hned bylo jasné, o co jde," vypráví Jana. Poté si z jejich skromného majetku vzali vše, co mělo nějakou cenu a odvezli i auto. "Netušila jsem, jak velkou částku Petr dluží, hrozně jsem se bála, že nám zabaví barák a já nebudu mít, kde žít," vzpomíná Jana.
Když exekutor odešel, hned volala Petrovi, aby jí vše vysvětlil. "Petr říkal, že to není pravda, že to musí být nějaký omyl, že vždycky všechno zaplatil. Ale já věděla, že mi lže. Jenže jsem ho měla pořád ráda a chtěla jsem mu dát ještě šanci. Řekla jsem mu, že už se to nesmí nikdy opakovat, že si musí nechat pozastavit plat, aby zbytek doplatil a že mu s tím pomůžu. Jenže ani po roce se nic nezměnilo, Petra jsem donutila odhlásit se z mého domu a rozešli jsme se. Část domu je ale stále psaná na něj a já se bojím, kdy mi někdo zaklepe na dveře," smutně dodává Jana. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Co byste Janě poradili? Jak se má z pasti, kterou jí připravil její Petr, dostat?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Janou
