Adéla (43): S přítelem vše fungovalo, než jsem zjistila, že stále žije s rodiči. Pak mě přestal přitahovat
„Nikdy jsem žádný vážný vztah neměla. Občas mi to chybělo, občas ne, ale všechny svoje pletky bych nazvala jen takovými románky. Ne, že bych se nechtěla usadit, ale ti muži mě dostatečně nepřitahovali,“ začíná své vyprávění třiačtyřicetiletá slečna. „Chtěla jsem někoho, s kým si dokážu uvolněně povídat a dá mi důvod, abych ho respektovala a nesla si k němu nějaký obdiv.“
Dnes jsou to tři roky, co svého vyvoleného poznala. Jmenoval se Jarda a potkali se na pouti, kterou navštívila se sestrou a jejími dětmi. „Padli jsme si do oka, ale nenechala jsem se hned pohltit. Přece jen už jsem k mužům trochu skeptická. Ukázalo se ale, že Jarda je vtipný, trochu rýpavý, ale velmi pohodový muž. Netrvalo to dlouho a vyšli jsme si znovu. Zřetelně se pamatuju, jak se mě hned po první schůzce, kterou jsme měli v malé městské restauraci, zeptal, jestli se mi líbí. Pomyslela jsem si, že je to hrozně brzo. Z nějakého důvodu jsem ale necouvla a rozkvetl mezi námi moc pěkný, téměř dvouletý, vztah,“ vzpomíná paní Adéla na jejich společné začátky.
„Jelikož jsem žila sama a scházeli jsme se vždycky v podvečer, jezdíval Jarda ke mně, abych se pak netrmácela sama domů. Věděla jsem, že on má dvě dospělé děti z nepodařených vztahů, které téměř nevídá. Takže jsem předpokládala, že bydlí taky sám. Z jeho vyprávění to tak vyznívalo. Řekl mi, že má nějaký rodinný domek, nebo jsem to tak alespoň pochopila. Dlouho ale nebyl důvod, abych se o to zajímala. Až po nějakém roce a půl mi navrhl, jestli bych nechtěla přijet k němu, že mají rodinou sešlost, dorazí prý i sestra s manželem, takže by mě rád seznámil s rodinou,“ popisuje Adéla. Byl to doposud její nejdelší vztah a s přítelem si velmi rozuměla, takže usoudila, proč by ne. Čekal ji ale velký šok.
„Rodina se měla sejít v pátek odpoledne, tehdy jsme dorazili i my. Já jsem Jardovi slíbila, že zůstanu přes víkend. Hned ve vratech jsem se setkala s jeho sestrou, která už byla na místě. Zdálo se mi to zvláštní, že má zřejmě klíče od domu a může dovnitř, kdy se jí zachce. Než jsem o tom ale stihla více přemýšlet, z omylu mě vyvedla postarší paní, která vykoukla ze dveří a zakřičela na mého přítele, že zase nechal hrát televizi, když ráno odjížděl. Teprve pak jsme se zdvořile seznámily a já se pomalu dovtípila, že dům, kde žije, patří jeho rodičům,“ říká Adéla a přiznává, že se cítila zklamaná. Měla ho za člověka, který si svůj život řídí sám, ale hned po přivítání Jardu maminka poslala dovnitř s pokynem, aby si „šel převléct ty hadry“.
„Uvědomila jsem si, že jsem v něm vlastně do teď viděla samotářského vlka a on je spíš ten typ podpantofláka, co by si ode mě nechal poroučet, kdybychom spolu žili,“ vypráví Adéla. „Měla jsem ho ale ráda. Tak jsem si vzala pár chlebíčků a rozhodla se, že to skousnu a dám mu šanci.“ Odpoledne proběhlo celkem příjemně, rodina byla přátelská a všechno proběhlo klidně, zato večer přišel další šok. „Chystala jsem se do sprchy, když mi Jardova šedesátiletá maminka přinesla ručníky a mýdlo. Bylo to neuvěřitelně nepříjemné. On seděl v obýváku a koukal na zprávy, zatímco jeho máma mi vysvětlovala, kde najdu fén. Připadala jsem si jako na střední, nebo možná ani to ne,“ popisuje Adéla pocity z návštěvy.
„Poslední kapkou bylo, když přišla v sobotu ráno do ložnice a polohlasně, aby mě nejspíš nebudila, napomínala syna, kdy půjde posekat trávník, když to slíbil. Jakmile se zvedl a opravdu šel, aniž by mi něco řekl, pochopila jsem, že je to ten typ chlapa, co žije u rodičů a je zvyklý poslouchat. Takže jinak to ani nikdy nebude. Vnitřně jsem se začala smiřovat s tím, že to mezi námi nejspíš nevyjde,“ říká Adéla. Za rok a půl si ale zvykla na přítomnost muže ve svém životě a nechtěla se té představy snadno vzdát.
„Řekla jsem si, že tomu dám šanci, ale k nim domů už nikdy nepojedu. Trochu jsem doufala, že celou událost vytěsním z hlavy a všechno bude jako dřív. Kdykoliv jsme ale šli někam spolu, pořád jsem před sebou viděla toho Jardu, kterému musí někdo říkat, kdy se má převléct a vypínat po něm televizi. Už to nešlo jinak, nakonec jsem se s ním musela rozejít, přestal mě přitahovat. Do teď je mi z toho trochu úzko, když si vzpomenu, kolik jsme toho spolu prožili, ale já se vedle něj pak už najednou necítila jako vedle chlapa. Napadlo mě, že by to třeba bylo jinak, kdyby se přestěhoval ke mně, ale nejspíš bych ho musela „řídit“ já a to bych nedala,“ vysvětluje zklamaná čtyřicátnice, jak její vztah skončil. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jaký typ chlapa přitahuje vás? Určujete radši pravidla domácnosti nebo se necháváte vést? Ukončili byste po takové době vztah? Napište nám i vy svůj příběh.
Autorský článek.
