Andrea (43): Manžel na mě přenesl pohlavní chorobu. Nedokážu mu odpustit, nevím, jak dál
Každý z nás ten pocit určitě zažil, když mu někdo ublížil a lhal. To, čím si prošla paní Andrea, bylo velice osobní, ranilo ji to a zanechalo ránu, ze které se stále vzpamatovává. „Svůj život jsem obětovala rodině a vlastně jsem na to byla pyšná, protože ve mně narůstal pocit, že žiju takovou hezkou idylku. Děti neměly potíže ve škole, zdraví jim sloužilo, nám dvěma taky, a tak jsme s manželem společně prožili v podstatě dvacet let spokojeného života. Alespoň z mojí strany to tak rozhodně bylo. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že by mi třeba zahnul. Bývalé kolegyně mi kdysi říkaly, že každý chlap to dělá. Já jsem tomu ale moc nevěřila. Měli jsme se dobře a já si připadala jako taková průměrně atraktivní žena, která mu dá to, co potřebuje,“ říká Andrea.
Jenže šťastná, spokojená idylka se zvrtla spíše v noční můru. „Sexuální život míváme s mužem celkem bohatý a pravidelný. Jelikož beru antikoncepci, kondom vůbec nepoužíváme. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se měla chránit ještě před něčím dalším než čtvrtým přírůstkem do rodiny. Všechno bylo ale náhle jinak, když se u mě začaly projevovat zdravotní potíže. V první chvíli to bylo takové svědění, které jsem měla za zánět a následně bolestivé pálení, kdykoliv jsem navštívila toaletu. To už jsem měla podezření na zánět močáku a docela se bála. Pravda byla ovšem někde jinde,“ líčí Andrea, která se rozhodla neprodleně navštívit lékaře.
„Ani ve snu mě nenapadlo myslet na nějakou pohlavně přenosnou chorobu, protože jsem spávala jen se svým manželem, a jak už jsem řekla, nikdy by mě ani nenapadlo, že by v našem vztahu mohla existovat nějaká nevěra. Mýlila jsem se. Došlo mi to, když mi diagnostikovali kapavku. V první chvíli to byl prostě jen šok a otázala jsem se, jestli se nemůže lékař plést. Vzápětí se ve mně ale vzedmula vlna odporu, když jsem si uvědomila, jak to nejspíš ve skutečnosti bude. Můj úžasný, dokonalý manžel mi zahýbal a ještě mě nakazil pohlavní chorobou. Neumíte si představit, jak jsem byla vzteky bez sebe. Měla jsem hroznou chuť mu okamžitě zavolat a křičet do oněmění, aby s tím hned rychle něco dělal. Jenže to nešlo. Vracet v čase se ani jeden z nás neuměl. Tak jsem vše spolkla a nechala si konfrontaci na doma. Za radu vděčím i sestře, která viděla moje rozčarování vepsané ve tváři. Když mě vyprovázela z ordinace, řekla mi, abych si nechala vše projít hlavou, než se ho na něco zeptám, protože když zvolím správný tón, určitě mi řekne pravdu – přece jen musí mít taky potíže,“ vzpomíná Andrea, jak se chystala uhodit na druha.
„Přestože jsem soptila a každá vdaná žena asi pochopí moje pobouření tím, co udělal, snažila jsem se nevyletět hned, jakmile přišel domů. Začala jsem zlehka a zeptala se ho, jestli nepociťuje nějaké potíže v určité tělní oblasti. Postupně jsem mu vysvětlila, jaké mám příznaky a on zdráhavě přiznal, že je na tom podobně. Jeho upejpání mě štvalo ještě víc, jako kdybych to snad mohla chytit někde jinde. Když ale přiznal, že v tom tedy nejsem sama, zahrála jsem trochu překvapenou a nadhodila obavu, aby to nebyla nějaká pohlavní nemoc. Řekla jsem mu, že teď jde všechno stranou, protože v tuhle chvíli jde o naše zdraví a musím vědět, jestli je to vůbec možné. Nejprve se odpovědi vyhýbal, ale nakonec řekl, že se přece jen s někým zapletl – což už jsem věděla. Nechtěl mi za boha prozradit, s kým, až když jsem změnila přistup a začala doslova vřískat, že jsem se nechala vyšetřit, přiznal, že to byla nějaká slečna z trafiky, kam si chodí pro cigarety,“ vypráví Andrea.
Z nepříjemného onemocnění se nakonec vyléčila, co se však zaléčit nepodařilo, bylo její srdce. Přestože se snažila manželovi odpustit, držel se v ní neskutečný odpor. „Ani jsem si nebyla jistá, jak to říct dětem, pokud bychom se měli rozvést. Nejstarší syn bydlel sám, dcera a ten nezletilý stále s námi. Musela bych se s dětmi někam přestěhovat, všechno bylo najednou jinak. Na jedné straně jsem nechtěla zahodit roky budovaný vztah. Na té druhé mi ale najednou náš domov nepřipadal jako domov, místo ve společné ložnici jsem už týdny usínala v pracovně a jednoduše jsem najednou z toho kdysi dokonalého společného života už nedokázala mít radost,“ svěřuje se Andrea, které zrada uvízla hluboko v žaludku.
„Zkusila jsem si dokonce párkrát představit, jaké to bude za pár let, až tohle mizerné období přejde. Jak si za dva roky vyrazíme společně všichni k moři a všechno bude zase fajn. Jenže to nešlo. Měla jsem najednou dojem, že ať už si s manželem vyrazím kamkoliv, pořád budu myslet jen na to, jestli mě tam náhodou taky s někým nepodvedl. A ptát se ho, kolikrát se to stalo, nebo čekat na sliby, že už se to opakovat nebude, nemělo smysl. Prostě bych mu stejně nevěřila ani slovo. A tak teď vůbec nevím, kudy dál. Vzdát to nebo přežvýkat tu hořkost, co mám na jazyku při každém rozhovoru?“ (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jak byste se zachovaly vy? Nejde přece jen o nevěru, Andrei muž ji také nakazil nepříjemnou nemocí. Byl by to pro vás dostatečný důvod k opuštění doposud skvělého vztahu? Svěřte se nám s vlastními příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
