Soňa (40): Nenapadlo mě, že rozvod může vztah zachránit
„Když jsme se s manželem brali, byli jsme spolu vlastně chvilku. Řekla bych nějaký půlrok, než jsme se rozhodli do toho praštit. Naši se zdáli dost překvapení, zatímco jeho rodiče to čekali. Pamatuju si, jak mi jeho maminka říkala, že je David dost impulzivní, a pokud se nad věcmi nepozastaví on, měla bych to dělat alespoň já,“ začíná Soňa vyprávět o svém manželství. „Oba jsme ale měli už téměř 25 let a pocit, že se už potřebujeme usadit. Chtěli jsme prostě začít společně budovat a nebylo, nad čím se rozmýšlet.“
„Několik let jsme se pokoušeli o dítě, ale nedařilo se, přesto jsme se milovali. Někdy to byl trochu jednotvárný vztah, protože po dvou třech letech jsme zdomácněli, nevyráželi moc ven ani si tolik nepovídali jako dřív. Ale netrápilo nás to, ne všechny vztahy jsou dynamické,“ vysvětluje Soňa s poklidem v hlase. „Pak ale přišla naše vytoužená dcera. Bylo to hodně starostí, hodně věcí, se kterými jsme nepočítali. Vlastně jsme se rozhodli pro dítě podobně jako pro společné bydlení a následně svatbu. Nepřemýšleli jsme dlouho, jak to budeme zvládat. Už v době očekávání přišla jako první řeč na to, že s ní budu doma já. Asi je normální, že to chlap očekává, já jsem ale doposud předpokládala, že je to věc k diskuzi, a jelikož jsem měla v práci našlápnuto na povýšení, tenhle ústupek se mi moc nelíbil. Nakonec jsme se dohodli, že tuhle roli proto ponese David. Rozhodně to nebyl klidný rozhovor, přeli jsme se několik týdnů,“ popisuje Soňa krušné začátky.
S čím ale nepočítali, bylo druhé miminko, které přišlo o tři roky později. „Situace se vlastně opakovala. Opět jsme museli řešit, kdo se o něj bude starat, a i když tentokrát už jsme měli nějaký zaběhnutý systém, skoro se zdálo, že z neplánovaného početí nemá David radost. Přitom byla doba, kdy jsme se oba úzkostlivě báli, že se potomka nikdy nedočkáme.“ Mladému páru se tak narodil i syn a do toho onemocněla Soni maminka, která potřebovala částečnou pomoc s péčí. „Některé týdny pro nás byly opravdu vyčerpávající, spíš jsme se doma tak nějak míjeli. Možná, že to byla ta chvíle, kdy se měl jeden z nás pozastavit, ale neudělali jsme to,“ přiznává Soňa.
„Jak děti odrůstaly, David jim musel věnovat dost času, zatímco já byla zavalená prací, kde se mi mimořádně dařilo, a péčí o své rodiče. Pomalu jsme se vzdalovali. Ani jsme si toho nevšimli, ale přišly hádky. Velkou roli v nich hrál právě náš nabitý čas. Muž mě často nazýval sobeckou a lhostejnou, když jsem odmítala hlídat děti po večerech, přestože jsem si domů nosila štosy papírů. On si chtěl přitom jen vyrazit ven a já to nepovažovala za nezbytné. Sama jsem také nikde s přáteli netrajdala,“ vysvětluje, jak vznikly první konflikty. „Vadilo mi, že nikdy nepoděkuje za večeři, neumyje po sobě nádobí a prádlo nechává všude po bytě, takže jsem často sama iniciovala konflikt, aby pochopil, že máme nastavená pravidla. Dostala jsem pocit, že mám doma děti tři. Nějaký společný večer pro nás dva už nepřipadal v úvahu. Spíš jsme se tak scházeli doma u dětí, abych řekla pravdu.“
Jak už to tak bývá, do pochroumaného vztahu se připletla další žena. „Zjistila jsem to náhodou, když mi kamarádka řekla, že ho viděla s někým vystupovat z auta před hypermarketem. Doma jsem se ho samozřejmě zeptala, s kým tam byl, a on nepopíral, že se vídá s nějakou známou. Dokonce přiznal, že to není jediná žena, se kterou se v posledních měsících scházel a měl pocit, že vzhledem k tomu, v jakém stádiu je náš vztah, to není špatně. Popravdě jsem si sama nebyla jistá, jestli tím ještě o něco přicházím. Jako ženskou mě to ale samozřejmě trochu štvalo, že věnuje pozornost jiným,“ vysvětluje Soňa, jak jí manželovy pletky shodily sebevědomí.
„Nějakou dobu se o tom pak nemluvilo. Až když za mnou znovu přišla ta stejná kamarádka, že ho zase někde viděla, jsme se doma šíleně chytli. Ne proto, že si někoho našel, ale kvůli tomu, jak já jako pracující matka dvou dětí vypadám před lidmi, když on se někde fláká, místo aby s nimi radši udělal úkoly. Z manželovy strany nakonec padlo, že podá žádost o rozvod a já samozřejmě souhlasila. Doma se to tím trochu uklidnilo. Že se rozvádíme bylo oficiální, a tak si mohl chodit kde chtěl. Dokonce si odstěhoval věci a já se těšila, že doma konečně nebudu po nikom uklízet.“
Soňa ale velmi rychle zjistila, že každá mince má dvě strany. „Najednou jsem měla na krku dvě děti věčně vyžadující pozornost. Potřebovaly toho plno vysvětlit nebo s něčím pomoct. Chtěly si neustále povídat, a ač dceru i syna miluju, najednou se to podepisovalo na mojí práci. Během několika týdnů jsem dostala frustrující pocit, že nestíhám vůbec nic. Naštěstí měl manžel zájem je stále vídat, a tak občas přišel a v přátelském duchu jsem mu je přenechala. Tím mi vlastně dost pomáhal. A já si uvědomila, že mi takhle pomáhal vždycky. Dlouho jsem ale sbírala odvahu mu to říct. Než začalo soudní řízení, svěřil se mi však, že jeho nový vztah má celkem mouchy. Nikdo nevaří a nepere, doma je stále sám a možná by si rád bral děti někdy na pár dní k sobě. Na to konto jsem prohodila, že se vlastně nemusel stěhovat, protože mně doma všechno hoří pod rukama. Dalších pár dní mezi námi bylo takových mile rozpačitých. Chyběli jsme si, uvědomili si hodnotu toho druhého a ani jeden z nás to nemusel říkat nahlas. Nakonec to řekl zrušený rozvod,“ zakončuje s úsměvem vyprávění paní Soňa. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Taky jste podobnou situaci zažili? Chyběl vám někdy někdo, až když vás opustil? Nebo jste si nakonec uvědomili, že zrovna váš vztah spravit nejde? Napište nám i vy svůj příběh a podělte se.
Autorský článek - rozhovor.
