Věděli jste, že přílišnou chválou můžete dětem uškodit?
Zajímavou teorii o chvále dětí přinesl italský deník Corriere della Sera. Podle tamních specialistů je nejlepší najít zlatou střední cestu. Že moc chvály bývá k neprospěchu, potvrdila už koncem 90. let studie Kolumbijské univerzity. Ta ukázala, jak děti, které byly velmi chváleny, měly sklon vyhýbat se výzvám a obtížným situacím a volily si jednodušší cíle ze strachu, že nesplní očekávání dospělých, a tudíž se jim už pochvaly nedostane. Navíc vyšlo najevo, že děti, které byly hodně chváleny, neuměly vyřešit problémové situace a při řešení úloh dělaly více chyb.
Přílišná chvála tak paradoxně děti zatěžuje a může v nich vyvolat strach ze selhání a z toho, že nesplní očekávání druhých. Navíc si dítě může vykládat chválu jako signál, že už nemusí vynakládat žádné úsilí. "Chvalme děti v dobré víře, že je odměňujeme a povzbuzujeme ve vytrvalosti. Jedním z největších rizik přehnané chvály je závislost dítěte na úsudku dospělého. Dítě, které je zvyklé, že je chváleno za všechno, co udělá, si pak myslí, že lidé musí chválit každý jeho čin," vysvětlila profesorka a docentka mezikulturní pedagogiky na milánské univerzitě Milano-Bicocca Alessia Agliatiová. "Tím neposilujeme sebeúctu našich dětí, spíše v nich vyvoláváme pocit nejistoty. Sebeúcta se upevňuje pokaždé, když dosáhneme nějakého cíle, dobrého výsledku a uvědomíme si, že jsme toho dosáhli sami. Sebeúcta znamená, že se v nás utvářejí kritéria pro hodnocení naší ceny. Jestliže to dospělý neustále nahrazuje a dítě chválí, nenechává mu nezbytný prostor k tomu, aby si tato kritéria vytvářelo samo. Ponechme dětem čas a prostor, aby si mohly samy říci, že jsou schopné, že to dokázaly. Sebeúcta se utváří prostřednictvím drobných každodenních úspěchů, nikoli s pomocí chvály dospělých," dodala Agliatiová.
Dřívější generace byly pravděpodobně mnohem přísnější a vlastní děti chválily jen zřídka. Dnešní rodiče to naopak s odměňováním dítěte často přehánějí. Až se takové děti střetnou s neúspěchem nebo obtíží, budou tento problém považovat za nepřekonatelný. Dětem je třeba pomoci pochopit, co to znamená být inteligentní a jak se inteligence projevuje, například: "Jsi inteligentní, protože jsi dokázal vyřešit úkol, který není snadný."
Rodiče jsou pochopitelně spokojení, když jejich dítě získá dobrou známku, ale je lepší dítě pochválit třeba ne za známku, ale úsilí, které bylo vynaloženo. Například: "Jsem pyšný na to, co jsi dokázal." Nejlepší způsob, jak dítě povzbudit, aby vytrvalo a vytvořilo si v sobě pozitivní obraz, je zdůraznit, jak jeho úsilí funguje a přináší mu úspěch.
Identita je kombinací obrazu, který máme sami o sobě, s obrazem, který o nás mají ostatní. Když dívka stále slyší, jak je skvělá, bude přesvědčena o tom, že je skutečně skvělá a bude si myslet, že vždy musí vyhovovat tomu obrazu, který jí ostatní přiřkli. Až tato dívka dospěje, učiní něco, co zklame očekávání ostatních. To, že už není "skvělá dívka", může uvrhnout do hluboké krize její sebevědomí: "Když nejsem skvělá dívka, nejsem to už já a nemám žádnou cenu". Opakovaná chvála se stává nálepkou, která znemožňuje být něčím jiným. Strach, že zklame, že nebude již taková, jaká byla, a že nebude vyhovovat představě, kterou o ní lidé měli, jí zabrání v tom, aby se pustila do větších výzev.
