Život gejš je opředen určitou aurou tajemna. Japonky oblečené v hedvábných kimonech s bílým make-upem měly za úkol bavit muže vybranou konverzací na úrovni, hraním na hudební nástroje či tancem. Jejich společnost byla velmi drahá a před druhou světovou válkou jich bylo možné v japonském městu Kjóto vidět i tisíc.

Dnes bychom jich však nenapočítali ani třetinu. Město proto usiluje o oživení tradiční japonské kultury a pořádá dny otevřených dveří v čajovnách, kde se gejši scházejí. Cizinci tak mají šanci proniknout do jinak velmi uzavřené komunity. Nově se také ve škole gejš učí umělkyně angličtinu, aby mohly s turisty lépe konverzovat. Jejich společnost už ale není tak nákladná jako dříve. Setkání s gejšou učednicí (tzv. maiko) se pohybuje okolo desíti tisíc korun, což je mnohonásobně méně než v minulosti.

Vyplatí se mít známé

I přesto, že město vychází cizincům vstříc, není pro turistu tak snadné strávit s gejšou nějaký čas. Musí mít buď v Japonsku dobré známé, kteří ho doporučí, nebo setkání zprostředkuje hotel, který tyto služby nabízí. Dnešní gejši studují umění dokonalé společnice v šestnácti letech a zhruba v pětadvaceti letech končí. Obvykle proto, že chtějí založit rodinu. Práce gejši je totiž neslučitelná s rolí matky.

Ženy, které uměly snášet bolest

Život těchto dokonalých žen, které měly za úkol bavit muže, nebyl jednoduchý. Kromě toho, že si nesměly založit vlastní rodinu, procházely několikahodinovými a bolestivými procedurami. Gejši nosily například poměrně složité účesy, které vyžadovaly údržbu horkým voskem. Spát mohly pouze na zádech na speciálním klínku, aby si neponičily účes. Některé dnešní gejši vyměnily vosk za paruky a zaměstnání umělkyň vidí spíše jako lukrativní zaměstnání, které však již není závazkem na celý život. Čtěte dále: Úklid nejen doma, ale i v mysli. Metoda KonMari si získala příznivce po celém světě.