Adéla (40): Jsem těhotná s kamarádčiným přítelem. Oni se mají brát a já vůbec nevím, co bude dál
„S Péťou jsme spolu chodily na střední školu, ale kamarádky se z nás paradoxně staly až po maturitě. Od té doby jsme ale byly celkem nerozlučné. Trávila u nás tolik času, že jsme byly spíš jako sestry. Když mi představovala Maxe, rovnou mě upozornila, že to je ten kluk, co se jí tak hrozně líbí. Všichni tři jsme spolu ale často chodívali ven a bavili se,“ vypráví Adéla, jak se poznala s Maxem, který oběma dívkám změnil život. Velmi si s ním rozuměla a všichni tři tvořili dobrou partu. „Řekla bych, že jsem s ním měla víc společného než on s mou nejlepší kamarádkou. Byl to výjimečný kluk, takže jsem naprosto chápala, proč je z něj tak hotová, ale roky plynuly, a i když si Péťa nehledala vztah jinde, on o ni nejevil zájem.“
Péťa si blízkosti jejího kamaráda a Adély všímala vždycky a občas i nechtěně žárlila. „Nastávaly situace, kdy bylo Maxovi hloupé jí říct, že chceme někam zajít nebo se jen tak vidět sami. Přitom jsme nic špatného nedělali, byl to můj kamarád stejně jako její. Oba jsme byli dospělí a pokaždé šlo jen o přátelský pokec,“ vysvětluje nyní již čtyřicetiletá Adéla jejich komplikovaný vztah, který se táhl od mládí.
Nakonec to trvalo přes deset let, než se mezi kamarády něco zlomilo. „Stalo se to jednou během léta. Péťa odjela na stáž do zahraničí a Max se mi svěřil, že mu najednou chybí. Dokonce mu chyběla tak moc, až dostal pocit, že je pro něj víc než kamarádka. Byla jsem jediná, kdo to věděl, a nesměla jí o tom nic říct, dokud si nebude jistý. Aniž by mi něco docházelo, moje prvotní pocity byly, že mu to musím rozmluvit. Z nějakého důvodu jsem se nemohla zbavit dojmu, že tímhle se všechno zkazí. Na rozmlouvání bylo ale pozdě, Max už byl rozhodnutý,“ říká Adéla. Jakmile započal vztah mezi jejími přáteli, cítila se najednou odstrčená na druhou kolej.
„S Péťou jsem trávila času dost, ale hlavně během prvních dvou let, než spolu začali bydlet, pokaždé, když Max přijel, chtěla s ním být sama a mě tím hrozně rozčilovala. Abych řekla pravdu, na rozdíl od ní jsem nikdy neměla příliš přítel. Bylo pro mě komplikované si je najít. Odjakživa byla ona ta extrovertní a já spíš takový kazič zábavy. Najednou jsem si uvědomila, že utekly fakt roky, kdy jsme toho spolu my tři zažili hrozně moc a najednou už žádné „my tři“ není. Teď to byli oni a jejich obrovská láska. Tu jsem jim samozřejmě přála, ale necítila jsem se dobře. Já náhle zůstala úplně sama. Přepadaly mě depresivní pocity,“ vypráví Adéla.
Zmocnily se jí pocity, že vždycky stála při kamarádech a teď, když byli konečně šťastní, už ji nepotřebují. Paradoxně se ale cítila špatně spíše kvůli ztrátě Maxe než Péti, se kterou už si neměla až tolik, co říct. „Až když se sestěhovali a my si znovu našli čas se sem tam vidět, uvědomila jsem si, že k němu nejspíš něco cítím. Byl to průšvih a já to věděla. Čím víc jsem se to ale pokoušela sama sobě vyvrátit, tím spíš jsem docházela k závěru, že stejně jako Péťa, ani já nikdy neměla jiného muže ve svém okolí, ke kterému bych vzhlížela. Netrvalo to dlouho a Maxovi jsem se přiznala. Samozřejmě jsem ho ujistila, že jejich vztah respektuji, ale nemohla jsem mlčet,“ svěřuje se Adéla.
Přítel její kamarádky vzal tohle doznání až překvapivě klidně. Oba se shodli na tom, že Péťa se nic nedozví a budou dál přáteli. Pak ale přišlo krušné období. „Péťa se s ním hádala často už od začátku vztahu. Byly tam prostě věci, které si neuměli v klidu vyříkat a sem tam létaly bouřkové mraky. V těch chvílích se mi vždycky svěřoval. Když znovu zmizela na vzdělávací lékařskou stáž do zahraničí, trávili jsme spolu více času, jak už to bývalo. Tentokrát to ale bylo jiné. Naše společné výlety a diskuze se zdály jako bezpečný prostor pro Maxe a útěk od kostrbatého vztahu. Měla jsem dojem, že uvažuje, jestli nám spolu vlastně není líp. My dva se nikdy nehádali. No a jednoho večera se tenhle můj dojem přehoupl ve vášnivou noc, kterou jsme neplánovali. Zároveň jsem ale najednou měla dojem, že nechápu, jak k tomu mohlo dojít až po tolika letech. Jako by mezi námi tohle bylo vždycky,“ popisuje zamyšleně Adéla. Po Péti návratu se o společně stráveném čase ani jeden nezmiňovali.
„Max se zdál nervózní a já věděla, že se trápí, že se rozhoduje a netušila jsem, kterým směrem ho mám postrčit, abych neudělala chybu. Péťa byla moje kamarádka a já váhala kvůli svědomí až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. To pro mě byla jasná zelená. Nedokázala jsem vysvětlit proč, ale měla jsem z toho radost. Chtěla jsem mu to hned říct a pak přišla rána. Jako by se všechno zbláznilo. Když jsem k nim přijela, Péťa měla najednou na ruce prsten. Chtěli se vzít. On se rozhodl si ji vzít. A já mu najednou nedokázala říct vůbec nic, protože to rozhodnutí vlastně ani trochu nechápu. Teď čekám dítě s mužem, kterého miluju, je nám dobře a on si bere mou kamarádku, se kterou je léta v nestabilním vztahu. Najednou vůbec nevím kudy kam,“ popisuje úzkostlivě Adéla, protože ji čeká rozhodování, zda říct pravdu, nebo si vše nechat pro sebe. O potratu ale vůbec neuvažuje. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Myslíte, že by potrat mohl být nejlepším řešením? Nebo je tohle ta chvíle, kdy má muž přijmout odpovědnost? Zamilovali jste se také někdy do někoho, kdo už byl zadaný? Podělte se s námi i vy o své zkušenosti.
Autorský článek - rozhovor.
