Mirka (54): Sestra kvůli mně zemřela, nevyrovnala jsem se s tím roky
Mirka si prošla traumatem, o kterém se rozhodla mluvit až nyní. Přestože ji velmi tížilo, nikdy nenašla odvahu jej rozebírat s lidmi ve svém okolí, protože se styděla přiznat vinu. „Tím, co se stalo jsem se trápila roky. Z výčitek se postupem času stala nezdravá posedlost. Všechno začalo v mládí. Slavila jsem se sestrou a několika dalšími přáteli narozeniny, krásných 23 let. Měly jsme spolu od dětství skvělý vztah. Bylo domluveno, že přespíme u kamaráda, který měl nedaleko byt, protože ve dvě ráno klub zavíral. Jenže on odešel s nějakou holkou a my najednou neměly kde zůstat. S cizími chlapy se nám nikam nechtělo, ale byl listopad a venku slušná zima na to, abychom někde zůstaly do rána. Vyškemrala jsem si, že pojedeme domů, protože je mi zima a nechci čekat tři čtvrtě hodiny na noční spoj. Eva to nepovažovala za dobrý nápad, obě jsme pily a já si dodnes pamatuju, jak jsem ji přesvědčila tím, že mám přece narozeniny. Jelikož byla méně opilá, sedla si za volant a já na sedadlo spolujezdce. Jenže pouhý kilometr od domova jsme se vybouraly, nevím, co tehdy Eva viděla na silnici, protože jsem byla v polospánku, ale strhla volant a auto vletělo do škarpy. Vzpomínám si na tříštění skel, bolest a ticho. Převáželi nás do nemocnice a už tehdy nereagovala. Nehodu nepřežila,“ popisuje s těžkým srdcem Mirka.
„A to byl vlastně jen začátek dalších třiceti let. Když jsem viděla rodiče v nemocnici, řekla jsem jim, že si z toho večera moc nepamatuju, že jsem si sedla do auta a usnula tam. Neměla jsem odvahu mluvit o tom, čí to byl celé nápad. Změnilo se tak ale hodně věcí. Doma najednou za každým gestem bylo schované vědomí, že už mají jen jednu dceru a musí jí dát dvojnásobek lásky. Naplnilo mě to výčitkami,“ popisuje nešťastná padesátnice vzpomínky na své mládí.
„Od té doby, kdykoliv pro mě udělali něco speciálního, koupili mi nové auto nebo drahou dovolenou, uvědomovala jsem si, že to mělo patřit jí. Že jsem vlastně vydělala na smrti vlastní sestry. Ty myšlenky mě sžíraly natolik, že jsem to musela nějak kompenzovat. Začalo to u kurzů kreslení. Nikdy jsem kreslit netoužila, ale Eva vždycky říkala, že po vysoké chce absolvovat hned několik kurzů a pokud jí to vyjde, věnovat se tomu místo nudné role ekonomky a tak jsem se po studiu přihlásila na ateliér a začala kreslit. A zpětně vlastně ani nedokážu říct, jestli mi to šlo, jestli jsem z toho měla radost, prostě jsem to dělala, jako když chodíte v sobotu vždycky vyprat. Nepřemýšlíte o tom, jestli chcete nebo ne, to prádlo je tam a vy jste tu od toho, aby bylo čisté,“ vysvětluje Mirka, jak se postupně zauzlovala do sítě utrpení.
„Podobně to začalo být i s muži. Docela často jsem si s někým vyšla a neřešila to. Pak ale nastala situace, kdy jsem si uvědomila, že už bych se chtěla pomalu vdát, nebo usadit. Jenže jsem podvědomě vyhledávala intelektuální typy s vlnitými vlasy – ty vždycky přitahovaly sestru a já je tak považovala za tu správnou volbu. Byla jsem v mládí celkem rebelský typ a sestru považovala za tu rozumnou, která to má v životě srovnané. Proto jsem si byla jistá, že ona by si vybrala toho správného chlapa. A tak nakonec přišel Rudolf. Byl milý, vzdělaný a pracoval v bance. Jednoduše to byl dobrý muž,“ připouští Mirka.
Situací, kdy se ohlížela zpět za svou sestrou a snažila se svůj život řídit podle ní bylo dost. Věděla co si obléknout na pracovní pohovor a co by Eva koupila rodičům na Vánoce. Z jejího traumatu se postupně stala bublina, ze které nebylo úniku. „Když se narodily naše děti a já uvažovala, jak by je pojmenovala, jestli je dokážu stejně dobře vychovat, věděla jsem, že bych měla vyhledat pomoc, že to není jen tak. Dokonce jsem to zvážila. Chtěla jsem si o všem promluvit s manželem, ale pak jsem si uvědomila, jak by se na mě díval. Co by si myslel. Napadlo mě vyhledat terapeuta, jenže jsem se nechtěla svěřovat někomu úplně cizímu. Bylo to těžké,“ přiznává Mirka. „Nakonec jsem to v sobě znovu uzavřela a snažila se dál žít. V tu dobu jsem ji už nesnášela. Tohle nekonečné omezování ve mně vyvolalo odpor a vlastně jsem jí to tak trochu začala vyčítat, že tu není a já bojuju s touhle vinou. Stejně tak jsem vše vyčítala i sobě.“
Mirky život se změnil až když dostala pocit, že konečně splatila svůj dluh. „Po letech se se mnou manžel rozvedl, protože si našel jinou. Byl to překvapivě klidný rozvod, nic jsem mu nevyčítala, nenašla jsem k tomu důvod. Děti taky odrostly, odešly žít vlastní životy nepoznamenané Evou a rodiče mi zemřeli. Najednou byla určitá část života za mnou a s ní i spousta věcí, se kterými jsem si sestru spojovala. Byl to takový osvobozující pocit a spolu s ním přišla i síla se přes to dostat. Nejsem už nejmladší, ale ani úplně stará a život mám jen jeden, rozhodla jsem se tak, že už ho nechci dál trávit výčitkami a trápením,“ zakončila své vyprávění paní Mirka. Nejen, že nakonec opravdu absolvovala několik sezení u psychologa, ale rozhodla se o své sestře a o tom, co ji potkalo především začít mluvit, proto se svěřila i nám. Nyní se konečně se vším vyrovnává. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak přijímáte zodpovědnost za své činy vy? Svěřujete se snadno? Nebo si své démony chcete vzít do hrobu? Nebojte se nám napsat svůj příběh.
Autorský článek - rozhovor.
