Nejnovější

Zimní bundy od JD Sports - připravte se na Black Friday

Ročně cévní mozková příhoda postihne více než 80 000 lidí mladších 20 let. V České republice se za rok vyskytne cca 25 tisíc cévních mozkových příhod. I přes tato vysoká čísla a hrozící následky, většina lidí neví, jakými příznaky se CMP může projevit, jak na ně reagovat, případně, jak se proti tomuto onemocnění preventivně chránit.

Co je cévní mozková příhoda

CMP, lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu mozku, která vede k nevratnému poškození mozkové tkáně. Jedná se o akutní stav, který vyžaduje okamžitou lékařskou pomoc.

Nejdůležitější roli hraje čas

Čím dříve jsou rozpoznány příznaky, tím dříve může být zahájena účinná léčba v nemocnici. 

Pupečníková krev urychluje regeneraci po mozkové příhodě

„Před dvěma lety dostal tatínek mozkovou mrtvici a po osmi hodinách ho maminka našla doma v ložnici. Byl při vědomí, ale jeho stav byl velice vážný. Odvezli ho do nemocnice v Blansku, napojili na přístroje a snažili se ho zachránit…

Lékaři nám následně řekli, že tatínek zůstane mentálně postižený, že nás nepozná, nebude schopný samostatného života a bude upoutaný na lůžku,“ vzpomíná Lucie Pínová, jejíž šedesátiletý tatínek prodělal v září roku 2018 cévní mozkovou příhodu. Měl postiženou levou mozkovou hemisféru, kdy došlo k podstatnému ochrnutí a poruchám citlivosti pravé poloviny těla a také řečového centra.

Měsíc ležel v nemocnici, kde dostával léky na rozehnání sraženiny, kterou měl v krční tepně. „Věřím, že v nemocnici udělali maximum, ale po měsíci nám řekli, ať si tatínka odvezeme domů nebo ho dáme do LDNky,“ dodává Lucie.

Nechtěla jsem, aby měla máma zničený život

Rodina se ale s předloženým scénářem nechtěla smířit. Tatínkovi zařídili tříměsíční pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. A ačkoliv tam odjížděl jako ležák v pyžamu na lehátku, ze kterého již nikdy nevstane, hned první den, když za ním Lucie přijela, se dokonce i usmíval. Začal pomalu cvičit, učit se osobní hygieně, sám se oblékat a jíst levou rukou. Pravidelně se také znovu učil chodit s pomocí robotického přístroje, procházel různými fyzioterapiemi a rehabilitačními cvičeními. Dostal invalidní vozík a učil se jej ovládat levou rukou.

„Asi bych to nenazývala zlepšením. Byly to spíš věci, které byl on sám schopen udělat, na základě stavu, ve kterém je. Bylo to o tom, zvednout ho z postele,“ vysvětluje Lucie, jak vnímala první měsíce rehabilitace. Tatínka se sice podařilo z postele „zvednout“, ale mentální stav se neměnil. „Nepoznal barvy, neuměl číst, neznal čísla. Nevěděl, co jsou běžné věci, jako nos nebo hrnek. Jako by všechno zapomněl, nebo se mu to z té hlavy vytratilo,“ říká Lucie. „S tím jsem se rozhodně nehodlala smířit, také kvůli mé mámě, která byla tou, kdo se o tátu bude starat. Tak aby ten její život nestál za houby,“ dodává Lucie.

Léčba přišla z televizní obrazovky

„V dubnu 2019 jsem úplnou náhodou v televizi zahlédla pořad Pošta pro tebe, kde jeden pán děkoval klinice v Brně za to, že ho postavili na nohy a povídal o buněčné terapii, po jejichž aplikaci se jeho stav zlepšil,“ vzpomíná opět Lucie na to, kdy se poprvé dozvěděla o této léčbě.

„Samozřejmě mě to zaujalo. Začala jsem pátrat, studovat k čemu a jak je možné buňky z pupečníku a krve použít a co by mohly zlepšit,“ říká Lucie. Spojila se také se zmiňovanou brněnskou klinikou, mluvila s dalšími lékaři a od tatínkovy fyzioterapeutky dostala tip na kliniku na Slovensku. „Zjišťovala jsem veškerá rizika a bylo mi řečeno, že jeho stav se po aplikaci těchto buněk nemůže nijak zhoršit,“ dodává.

Klinickými studiemi bylo prokázáno, že i opakované podávání kmenových buněk neurologickým pacientům je bezpečné a těmto pacientům nehrozí žádné nežádoucí vedlejší účinky. A neuplynul ani měsíc a tatínek jel na kliniku na Slovensko do Malacek k první buněčné terapii. „Kliniku v Malackách jsem zvolila proto, že zde využívají k léčbě novorozenecké buňky, pocházející z pupečníkové krve a pupečníku. Logicky mě napadá, že tyto buňky, tím že jsou nové a neopotřebované, budou asi lepší, než aby tatínek dostal ty své, které jsou prostě už staré,“ vysvětluje Lucie, proč se rozhodla pro kliniku na Slovensku.

Dvě terapie z pupečníkové krve a tkáně pupečníku

„Poškození mozku tatínka Lucie Pínové bylo dost velké. Tatínek byl upoután na vozíčku, nedokázal komunikovat, nebyl soběstačný, nedokázal se sám najíst,“ popisuje stav tatínka před léčbou Mgr. Renáta Mihály, MBA, ředitelka centra buněčné terapie v Malackách. „Léčbu jsme nastavovali i podle toho, že je paní Pínová těhotná a bude moci tímto způsobem tatínkovi pomoci,“ dodává. Samotná aplikace proběhla intravenozním a intratekálním podáním (lumbální punkcí) a tatínek Lucie obdržel vysokou dávku buněk z pupečníkové krve a také mezechymálních stromálních buněk z tkáně pupečníku.

S odstupem roku pak tatínek absolvoval léčbu dvakrát. „Již po prvním podání jsme měli zprávy, že se tatínek Lucie objektivně zlepšil a že i díky intenzivním rehabilitacím nastal progres jeho stavu,“ vzpomíná Renáta Mihály. Bylo tak zřejmé, že se pro zlepšení efektu, uvažuje i o druhém podání, kdy se využije pupečníková krev i pupečník nedávno narozené dcery Lucie Pínové. „Ano, čekali jsme, než Lucie porodí, aby nově narozená vnučka dědečkovi mohla cíleně darovat svou krev a své buňky,“ doplňuje Renáta Mihály.

„Překvapilo mě, že je to vlastně biologický odpad z každého porodu a že jen minimum rodičů si pupečníkovou krev a tkáň pupečníku nechává uchovat pro pozdější využití. Naštěstí v mé porodnici tuto službu nabízeli a tak jsem se rozhodla oboje při porodu uchovat a použít pro svého tatínka na další léčbu,“ říká Lucie.

Tatínek udělal ohromný pokrok

Mezi oběma podáními a v podstatě celou dobu tatínek neustále rehabilituje pod dohledem profesionálů. Dvakrát Kladruby, Axon klinika, různé rehabilitační procedury, cvičení pět dní v týdnu. Po druhé aplikaci se určitě zlepšila chůze, je víc jistější, chodí bez opory a nepotřebuje pomoc. V Kladrubech, kde si ho pamatovali z pobytu ještě před rokem, sami konstatovali, že udělal ohromný pokrok a posun dopředu. Co se týče logopedie, začíná víc artikulovat, dokáže špulit pusu podle písmen, která ho učí logopedka vyslovovat. Hlavně se zlepšilo vnímání, dokáže teď pohlídat a hrát si s dcerou, když leží na gauči. „Vidím posun v běžných věcech, které předtím nedělal. Když mu spadne drobek u jídla, přestane jíst a začne po sobě uklízet. A začal malovat, vybarvovat, levou rukou, přesto že je pravák. Když se na to podíváte, tak vidíte, že nepřetahuje,“ dodává Lucie.

„Už když jsme jeli poprvé na Slovensko, oznámila jsem tatínkovi, že bude mít vnučku a tak se musí snažit a mít motivaci k tomu, aby se jí mohl věnovat, až se narodí. Od první chvíle, kdy jsem viděla tu reportáž v televizi, jsem nepřestala věřit tomu, že tatínek to nevzdá. A tím, že jsem viděla, že táta chce bojovat a chce žít, tak jsem to nevzdala a chtěla jsem pro něho mít trošku normální život.“

„Myslím, že by si v těhotenství měly maminky zjistit, k čemu všemu je možné využít uchovanou pupečníkovou krev. Nikdy nevíte, co se může přihodit ve vaší rodině zítra nebo třeba za 10 let a kdy buňky můžete potřebovat. Kdybych byla znovu těhotná, tak si pupečníkovou krev určitě uchovám,“ uzavírá Lucie Pínová.