Jezdíte rádi na kole? Připomeňme si, na čem se jezdívalo v ČSSR
Na rozdíl ode dneška Husákovy děti ke kolu nepřiváděli většinou rodiče, ale kamarádi. Tátové (někdy i mámy) sice v počátcích cyklistiky svého potomka možná napomohli tomu, že drželi dítko zezadu za sedačku, aby pomohli udržet balanc, ale později nechali potomka svému osudu, aby se na kole naučil a zdokonalil sám. Někteří vybavili dítko přídavnými kolečky, jiní ve stylu sparťanské výchovy ani to ne.
Kolo koupit přitom nebylo jen tak. A je jedno, zda se jednalo o typ kola Pionýr, Junior či dokonce Favorit (značka bicyklů tehdy na našem trhu). Kolo Pionýr bylo určeno dětem zhruba do 10 let a vydrželo hodně. I proto se vyrábělo několik desítek let, než ho nahradilo kolo Sobi (výrobce Velamos). Pionýr stával pětistovku, což byla průměrná čtvrtina tehdejšího platu. Jako dárek byl však výbornou investicí pro každé dítě.
Bez známostí to nešlo
Známosti při nákupu kola byly nutností. Pokud chtěli rodiče darovat dítěti Favorita, protože z Pionýra už odrostlo, museli vynaložit hodně úsilí, aby bylo korunováno úspěchem. Cena takového kola dosahovala už tisícovky, od 80. let dokonce 1300 Kčs! A to byla pořádná suma. Klasikou bohužel bylo to, že se k ní musely přičíst ještě další náklady – na úplatek nebo řekněme provizi prodavačům, aby kolo nechali, když přijde na prodejnu, pod pultem.
Kdo úplatek (většinou řádově stokorunový) nechtěl dát, musel se smířit s tím, že i na kolo bude stát frontu, s rizikem, že jistotu koupě stejně nezíská. Do okresních měst chodila tato kola jen po několika kusech měsíčně.
Chyba nebyla v pokulhávající výrobě
Někdo se mohl podivit nad tím, jak to bylo možné, když Rokycany, kde se tato kola vyráběla, hlásily, že od nich vyjíždí ročně několik desítek tisíc kousků Favoritů. Odpověď však byla jednoduchá – většina z toho šla ven pro zahraniční odběratele. Kolo Favorit tak zůstávalo pro Čechoslováky úzkoprofilovým zbožím. Závidět jsme tak mohli třeba první kosmonautce Valentině Těrežkovové, která naše kolo Favorit měla a dokonce se na něm nechala vyfotit.
Ten, kdo měl skromnější požadavky, si tak pořídil kolo jiné, i když jich na našem trhu v té době příliš na výběr nebylo. Jistou sázkou na jistotu mohlo být kolo značky Eska, a to včetně takového, kterému se říkalo „skládačka“. To bylo též velmi oblíbené, protože se vešlo do kufru auta. Ostatně, kdo si vzpomene na film Jak dostat tatínka do polepšovny, vidí pěkně názorně to, jak se na takovém kole jezdilo.
Pravdou je, že na rovině bylo fajn, ale pro fajnšmekry cyklistiky tedy nebylo. Vznikla k němu říkanka: Kdo chce poznat makačku, koupí Eska skládačku.
Byla kola, která se dala koupit v obchodě hned. Ale…
A když jsme u říkanek, nelze opomenout ani kolo k nám dovážené ze Sovětského svazu (vyráběné v Charkově). Nemusely se na něj stát fronty, ani podplácet prodavačky. Ano, určitě jste slyšeli: Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.
Tohle kolo vážilo 16 kilogramů, takže do kopce se na něm jelo opravdu velmi těžce. Ale zato stálo 460 Kčs. A koupit se dalo bez stání ve frontě. Hned. Čtěte také: 10 nedostatkových věcí, kvůli kterým se za socialismu muselo do fronty.
