Helena (39): Začalo to alkoholem a skončilo násilím. Policii jsem volala, až když šlo o děti. Bohužel
Helena se vdávala už s prvním dítětem. Vzhledem k tomu, že měla strach, že si jako svobodná matka nikoho nenajde, když se dostala do vztahu, šla na to rychle. „My jsme se vlastně brali po čtyřech nebo pěti měsících vztahu. Sama jsem si uvědomovala, že je to rychlé, na druhé straně jsem se ale bála, že čekání vede spíš k rozchodu než vývoji vztahu. Řekli jsme si, že spolu chceme být, a tak proč se nevzít. Mojí Báře byl teprve rok, a tak jsem měla radost, že si zvyká na nového tatínka odmalička. Abych řekla pravdu, věděla jsem, že otec mého manžela je silný alkoholik a násilník. Taky jsem poznala, že po něm podědil prudkou povahu. Dokud jsme spolu ale nezačali žít, netušila jsem, že se umí taky pořádně napít,“ vypráví Helena, jak začalo její trýznivé manželství.
„Pro oči jsem neviděla. Že denně máme doma prázdné lahve od piva nebo vína, jsem vždy s láskou přehlédla. Každý chlap si někdy trochu přihne. Časem ale začalo docházet k hádkám. Šlo o hlouposti, jako když jsem ho požádala, aby neodhazoval ponožky po obýváku nýbrž do koše na prádlo. Jindy je zase vyvolával manžel, když se mu večeře nezdála dost ohřátá nebo Bára křičela do televizního seriálu,“ stěžuje si Helena.
„Z počátku reagoval normálně, když jsem ho požádala, aby pití omezil, protože mi připadalo, že to s tím má, co dočinění. Když ale svůj slib nedodržel, znovu jsem na něj apelovala, že se nic nezměnilo, a to už byl oheň na střeše. Přestat pít prostě nechtěl,“ popisuje. „Dva roky po svatbě přišel na svět Eduard, a tak jsme měli děti dvě. Starostí nad hlavu a muž mi naštěstí pomáhal. Bylo to asi nejlepší období, protože jsem si myslela, že vlastní dítě ho změní k lepšímu. Nechtěla jsem si přiznat, že v manželství, do kterého jsem se vrhla, nejsem tak úplně šťastná.“
Jenže se synem přišly i další problémy, po několika měsících se ze svědomitého otce stal opět jen neurotický alkoholik. „Edovi rostly zoubky, a tak se často budil a plakal. Nejhorší na tom ale bylo, že manžel nebral ohledy. Pustil si nahlas televizi, dítě mi vzbudil a pak ječel, ať neřve. Nemohla jsem mu za boha vysvětlit, že teď se malému musíme přizpůsobit my. Živě si pamatuju, jak mi řekl, že se chce dívat na fotbal, abych šla uprostřed října s dítětem ven, dokud neztichne. Myslela jsem, že mu přeskočilo,“ popisuje Helena bezohledné chování jejího manžela. „A tehdy přišla první facka. Popsala bych to do detailu přesně. Pamatuju si, že mě zamrazilo, když vstal z křesla. Z vedlejší místnosti ke mě mířily rázné kroky a já věděla, že je zle, zatímco jsem se v náručí pokoušela utišit našeho syna. Přišel ke mně, otočil mě za rameno a jednu mi natáhl. Štěkl po mě, co jsem nepochopila na tom, že jako matka mám utišit dítě. Vyčetl mi to jako mou chybu. Jako bych snad dělala něco jiného. Byla jsem tak v šoku, že mi to v tu chvíli pořádně nedocházelo.“
„Uhodil mě několikrát. Vzala jsem si muže, který se neskutečně přetvařoval a ve skutečnosti měl násilnické sklony. Jednou jsem jela k našim s modřinou, kterou jsem si udělala, jak jsem chytila druhou o stěnu. Tvrdila jsem jim, že jsem spadla ze schodů, a dodnes nevím jistě, proč. Protože by měli strach, kdybych řekla pravdu? Možná i proto, že by mě donutili situaci řešit a já jsem nevěděla, jak nemajetná matka – teď už se dvěma dětmi – může úplně sama žít. Vzala jsem si ho, protože jsem měla pocit, že jedno dítě sama nezvládnu a doufala v láskyplný domov.“ Představa, kterou si ale Helena vytvořila, byla nesplnitelná. Vybrala si špatného člověka.
„Zvykla jsem si na všechno, na alkohol, hádky, rozbité sklenice a špinavé oblečení. Stala se ze mě manželka, která nemá nic jiného než péči o rodinu, a tak jsem se snažila dát jí všechno. Jak dětem, tak muži. Na to, že někdy přijde i větší hádka a já to schytám ručně, jsem si zvykla taky. Nedokážu popsat, co přesně nutí člověka, aby se přizpůsobil za každou cenu.“
I ona měla však hranici a tou byly její dvě milované děti. „Trpělivost mi došla až, když jsem se vrátila domů a našla Báru s rozseknutým rtem. Na otázku, co se stalo, mi odpověděla, že se táta zlobil, když nechala po zemi poházené hračky. Opravdu několik let jsem vydržela manželovy nálady i agresi, ale když jsem si uvědomila, že jsou v ohrožení děti, změnila jsem názor o dvě stě procent. Věděla jsem, že musíme zmizet co nejdál od takového člověka. Bez vysvětlování jsem sbalila kufry a dětem řekla, že jedeme k prarodičům. To ho samozřejmě naštvalo, a když jsem se už chystala opustit dům, zatarasil mi dveře, řval a oháněl se, takže jsem si netroufala pokusit se projít. Bára se bála, tiskla se ke mně a já usoudila, že to nejde jinak, než přivolat pomoc.
S dětmi jsem se zamkla v jejich pokojíku a vytočila policii, která nás musela nakonec z domu eskortovat. Je to rok a já si myslím, že jsem tím dětem zachránila duševní zdraví. Kdybych to udělala dřív, možná jsem mohla zachránit i to svoje. Muže k sobě totiž už rozhodně nikdy nepustím,“ svěřuje se Helena, jak ji příšerný vztah změnil. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Zažili jste někdy domácí násilí? Co by pro vás byl ten moment, kdy si říct dost? Znáte někoho, kdo řeší podobný problém? Povězte nám také svůj příběh.
Autorský článek - rozhovor.
