Elektrospotřebiče a další domácí pomocníci z doby před rokem 1989. Jaký jste měli doma vy?
Kdo židli má, ten bydlí – je sice trochu pravda, ale ne tak úplná. K bydlení a jeho údržbě dávno potřebujeme celou řadu dalších věcí. Třeba pračku, ledničku, žehličku, vysavač, mixer. Nebo taky remosku… Pamatujete?
Tenhle přenosný elektrický pekáč zažil asi svoji největší dobu slávy v socialistickém Československu. Jak by ne, byl praktický, finančně dostupný, připravit se v něm dalo hodně jídel a dokonce takových, které nevyžadovaly ani nijak vypilovaný kuchařský um. I když zažíval v době socialismu svoji významnou éru, vyrábět se začal dávno před ní.
Příprava jídel za slušnou cenu
Jeho výroba nebyla sériová, první takové hrnce vznikaly v tehdejším vysočanském závodě Elhamo. Po jeho znárodnění se ze závodu stalo družstvo, a to bylo součástí komunálního podniku Remos. Jak je patrné, k názvu oblíbeného „pekáče“ se už blížíme. Název byl vlastně zkratkou hned několika slov: revize, elektromontáže, opravy a servis. V 50. letech se z něj vyvinula pak už nám dobře známá remoska (Hut). V roce 1964 získala tahle speciální nádoba už svoji ochrannou známku.
Původně stála kolem 200 Kčs, takže oblíbená byla velmi brzy na chalupách a chatách a postupně se přesunovala i do domácností.
Speciální kuchařka podpořila prodej remosek
Tak, jako dnes obdivujeme různé kuchařské hvězdy, byly slavní kuchařští mágové i v Československu. Pravda, bylo jich méně, na jejich popularitě se nevezlo tolik dalších oblastí a lidí, nicméně jednou z nich byla jistá Juliana Anna Fialová. Právě ji oslovil podnik Remos, který v té době již vyráběl remosky v Kostelci nad Černými lesy, aby připravila speciální kuchařku se vším, co se v remosce dá připravit. Ukázalo se, že to byl velmi dobrý tah, remosek se zřejmě i kvůli tomu v Československu prodalo více než 3 miliony.
Jaké by to ale bylo vaření, pokud by se nedaly správně uchovávat potraviny tak, aby nepodléhaly rychlé zkáze. A k tomu je potřeba lednička, protože kvádry ledu ve speciálních skříních odvála doba meziválečná.
Ledničky elektrické i plynové
První socialistické ledničky značky Maneta se začaly vyrábět v bývalé zbrojovce v Považských strojírnách na Slovensku. Vyrobilo se jich tam několik tisíc, ale protože opět vzešla potřeba vyrábět v továrně zbraně, musela se jejich výroba přesunout. Stalo se a ze Zlatých Moravců (též na Slovensku) od roku 1950 začaly brzy odcházet do československých obchodů ledničky značky Calex.
O tři roky později rozšířil nabídku tohoto sortimentu Elektrosvit v Nových Zámcích. Vedle elektrických lednic do obchodů ale nabízel ještě též ledničky na plyn. Problémem výroby bylo však velice brzy to, že nestačila poptávce a aktuálním trendům – třeba i těm, co už běžně ve světě představovaly ledničky s odděleným mrazákem. Zpočátku bohužel nepomohlo k rozšíření nabídky ani to, že se některé lednice (značky Lehel) k nám dovážely ze sousedního Maďarska.
Vířivka, která s wellnessem neměla nic společného
Zatímco za mořem ve Spojených státech hospodyňky už celkem běžně praly v automatických pračkách, v Československu to měly ženy složitější. V dobře situovaných domácnostech ještě před válkou bylo možné vidět asi 25 druhů a značek praček. Pro většinu žen však byly nedostupné a bylo tomu tak i po válce.
První vlaštovkou k ulehčení pro praní „velkého prádla“ byly vířivé pračky. Vyráběly se ve Fulneku ve firmě Romo. Jen jako perlička stojí za připomínku to, že šlo i firmu, která původně montovala ampliony veřejného rozhlasu (odtud zkratka ROzhlasové MOntáže).
Zajímavostí je pak též to, že podle tehdejších zdrojů v této firmě byl už v roce 1957 ukončený vývoj prací na první československé elektrické automatické pračce. Jak ale tušíme nebo víme, její cesta do domácností však byla ještě dlouhá a trnitá. Tedy pomineme-li plynovou automatickou pračku Moretta, která se vyráběla do poloviny šedesátých let. Byla však velmi drahá, takže pro většinu lidí též nedostupná.
Prádelny v domech
I proto byly až do roku 1989 v mnoha domech oblíbené společné prádelny, v kterých byla pro nájemníky jedna společná pračka (vířivá). Tam, kde tato vymoženost v domě nebyla, nezbývalo, než šetřit na svoji pračku (v 80. letech stála vířivka 1 700 Kčs).
Praní ve „vířivce“ bylo rozhodně jednodušší než dřívější praní na valše a v ruce, ale i tak vyžadovalo hodně času a námahy. Prádlo se většinou dopředu namáčelo, potom se vložilo do pračky, kde nějakou dobu vířilo a pak bylo nutné ho z pračky vylovit, vložit do vany a vymáchat (v případě dětského oblečení několikrát) a nakonec vyždímat. Ždímalo se ručně, ale existovaly už také pračky, v kterých vedle bubnu na víření vody byl i buben na ždímání. Koupit se ždímačky daly i zvlášť.
Vysavače, mixery, žehličky, šlehače
Ve výčtu zařízení domácností v bývalém Československu bychom ale mohli směle pokračovat. I když nebyly možná ve standardu rodin takové rozdíly jako nyní, přece jen se výbava bytu a domovů lišila. S velkou pravděpodobností ale všude byly též běžně využívány vysavače, mixery a žehličky. Až na výjimky se dá říci, že s vysokou pravděpodobností nesly značku ETA. Výrobky to byly kvalitní a v dané době i ceněné dokonce i ve světě. Věděli jste, že v Československu jistý Stanislav Lachman vymyslel koncem 60. let oboustrannou žehličku se špičkou vepředu i vzadu? A že byla oceněná v Paříži na výstavě elektrospotřebičů? K výrobě šlehačky se používal ruční šlehač, který měla snad každá hospodyňka.
Sifonová láhev
Sifonová láhev pro výrobu sodovky pomocí bombiček, vyráběná v Československu nesměla na konferenčním stolku nikdy chybět. Zařízení pro výrobu sodovky (vody obohacené oxidem uhličitým) existuje v různých podobách i dnes. (Dále čtěte: Obývací stěna s vyklápěcím minibarem i umakartová jádra. Takové byly trendy v bydlení v ČSSR.
Možná že máte nějaký z domácních pomocníků máte ještě doma, podívejte se do naší fotogalerie…
