Víte, jaká hra patřila v Československu mezi nejoblíbenější a kdo ji vymyslel?
Asi nejvíc nám všem utkvělo v paměti to večerníčkové – s postavičkami oblíbených krátkých dětských pohádek. Motýl Emanuel, Křemílek a Vochomůrka, Rumcajs a další. To byli hrdinové, jejichž obrázky přinášely radost ze hry i sladkého vítězství.
Jméno Zdeňka Prince však neznal skoro nikdo. Začínal svoji tvůrčí činnost jako mozaikář v katedrále sv. Víta v sedmnácti letech, kde pracoval na díle mistra Maxe Švabinského. Těžko se může věřit tomu, že právě zde, v těch stovkách barevných sklíček a kamínků, se právě tenkrát začalo rodit budoucí a dodnes stále tak oblíbené PEXESO. Nejdříve tedy v podobě myšlenky nazvané „Obrázková mozaika“. Čas ji pak trochu poupravil.
Úkol byl vymyslet hru
V roce 1965 totiž dostal Zdeněk Princ za úkol, aby pro nakladatelství PRESSFOTO, ve kterém pracoval, vymyslel hru. A tak představil svůj nápad - již zmíněné „Obrázkové mozaiky.“ Znamenalo to 32 obrázkových párů. Úkolem hráčů bylo dát je co nejdříve a pokud možno ve větším množství do totožných dvojic. Ovšem zatímco hra samotná zaujala, název nikoli.
Jelikož v té době probíhala na Libereckých výstavních trzích soutěž nazvaná „Pekelně se soustřeď“, jejímž principem bylo odhalování dvojic podnikových značek, asi nebylo úplně překvapivé, že se tato soutěž stala inspirací.
Hra byla totiž ve své době nesmírně populární, a tak se objevil nápad. Převzít celý název (Pekelně se soustřeď) nešlo. Avšak začátky těchto tří slov daly dohromady zvláštní slovo – PEXESO. Jen „K“ se zaměnilo za zajímavěji působící písmenko „X“.
Obrázky v pexesech jsou různé
Každý rok vychází u nás desítky pexes a jejich tematika je skutečně široká. Od zvířátek v zoo přes auta, motocykly až po politické strany, krásy Čech nebo dokonce třeba zpracování odpadů. Po desetiletí však nejsilněji zůstává zastoupený motiv pohádek, a to dokonce stále hlavně těch večerníčkových. Psali jsme také: Kdo vyrůstal za socialismu, znal krásné večerníčkové příběhy. Vzpomínáte na dva mědvědy?
I v tomto případě však režim v Československu autorovi úspěšné hry příliš zásluh nepřiznal. Potvrzení autorství nápadu se dočkal Zdeněk Princ až po roce 1989. Bohužel, podobných příběhů by se našlo hodně. Všem a mnoha bezejmenným byly sice zásluhy přiznány, ale nikdy nebyli tito lidé odměněni tak, jak by tomu bylo v zahraničí na západ od nás či v současnosti.
Není tedy překvapivé, že dnes lidé ani vydavatelé různých druhů pexesa o existenci majitele a jeho autorských práv vlastně nic neví. Dále čtěte: Průvody a nástěnky: Jak jsme se angažovali v bývalém Československu?
