Adriana (45): Sousedka mi neustále ničí zahradu. Nevěří mi už ani manžel
„Zhruba před pěti lety jsem zdědila po rodičích krásný domek. Byl příjemný, hezky zrekonstruovaný s bazénem a zahrádkou. S manželem jsme se rozhodli, že se tam nastěhujeme, protože do té doby jsme děti vychovávali v paneláku a zasloužily si hezčí domov. V té době byla ještě vedle nás malá loučka a za námi les. Z druhé strany jsme měli sousedy s vysokou zdí místo plotu, takže to bylo takové osamělé bydlení. Brzo ale vedlejší parcelu někdo koupil a začal na ní stavět,“ začíná své vyprávění Adriana, která si prošla opravdu nehezkou šikanou ze strany sousedky.
„Než se dostavělo, trvalo to skoro dva roky, za tu dobu jsme my už byli krásně zabydlení, ale zároveň mě trochu trápilo, že i když jsme na okraji města, žijeme tu jako na samotě. Z centra jsem byla zvyklá na sousedky, sousedky z baráku, se kterými jsem si občas skočila zakouřit a tady nikdo další než má rodina neexistoval. Byla jsem proto příjemně překvapená, že se vedle nás nastěhovala žena,“ líčí jak se poprvé setkala s novou sousedkou. „Stěhováci jí nanosili nábytek i krabice s věcmi a já celé odpoledne pokukovala, kdy bude vhodná chvíle, abych se mohla představit. Konečně se tady něco dělo,“ říká.
Že tahle radost nebude mít dlouhého trvání, však netušila. „Hned dva dny nato jsme na sebe narazily, když jsem se chystala do práce. Měla jsem zrovna naspěch, když mě sousedka oslovila, ale odmítnout ji by bylo nezdvořilé, navíc jsem přímo prahla po kontaktu. Vedle domu jsme měli u plotu vysazené dvě nádherné třešně a bohužel právě ty byly důvodem jejího zájmu. Sdělila mi, že zasahují do její zahrady, takže bych je měla ořezat. Myslela tím velikou část silné větve. No a jedna z nich, která se jí navíc zdála příliš nakloněná podle ní ohrožovala pozemek, takže trvala na tom, že ji pokácím,“ vypráví Adriana. To se jí samozřejmě nelíbilo a zkusila na to jít smírčí cestou, sousedka ale nepřistoupila na žádný kompromis.
„Zejména to pokácení mi přišlo přehnané. Na místě, kde stál náš strom, neměla vůbec nic, jen trávu. Argumentovala tím, že silný vítr shodí strom na její plot, ale to bylo směšné, protože tak silné větry široko daleko nebyly. Nicméně ona na tom trvala a já jí tak nabídla, že jí klidně podepíšu dohodu, že pokud by se s plotem něco stalo, uhradím opravu. Ano, byl to risk, ale já jsem prostě jistě věděla, že náš strom nikoho neohrožuje. Na dohodu ale nehodlala přistoupit.“ Adriana se nedala, strom odmítla pokácet, a tím začala válka.
Nově přistěhovalá dáma od vedle si šla stěžovat na úřad a začala tlačit na pilu právní cestou. „Nemohla jsem tomu uvěřit, ale opravdu nám nakonec nařídili strom pokácet. Vzbudilo se ve mně podezření, že snad někoho i podplatila. Naše mírně nakřivo rostlá třešeň vůbec nevypadala na spadnutí, a kdyby přišel tak šílený vítr, jaký popsala, vyvrátilo by to zcela určitě i normální stromy. Tím to ale nekončilo. Pokáceli jsme strom a nějakou dobu byl klid. Zhruba za měsíc však nevysvětlitelně umřela moje úroda jahod. Bylo to zvláštní, protože před víkendem se všechny plody zdály v pořádku a po něm byly náhle uhnilé, některé až velmi tmavé, skoro do černa a odumíraly. Jelikož mám jahody vysázené blízko plotu, ptala jsem se dětí, které trávily na zahradě hodně času, zda si nevšimly něčeho podivného. Konkrétně jestli se tam neochomýtala naše bezvadná sousedka. Nikdo ale nic nevěděl. I manžel mě ujistil, že si ničeho nevšiml, a přemýšlel, jestli by opravdu mohla plody něčím otrávit,“ vzpomíná Adriana. Byla si však jistá, proto se rozhodla zapůjčit si od dětí dalekohled a z kuchyňského okna během odpolední pozorovala, co se v okolí společného plotu děje. Žádný usvědčující důkaz však nezískala.
„Po nějaké době jsem to vzdala, protože syn měl ze mě legraci, dcera se o to víc dožadovala odumřelých jahod a manžel vypadal, že mě podezřívá, jestli jsem ještě v pořádku. Jenže tyhle odvetné akce pokračovaly. Zanedlouho na to moje rajčatové keříčky – které se čistou náhodou také nachází v okolí plotu – začali požírat slimáci a přestože jsem na ně pořídila jed, objevovali se stále další! To už byl pro mě jasný důkaz. Šla jsem za manželem, že ta šílená ženská mi likviduje zahradu – jednu z mých největších radostí a trvala na tom, aby si na ni jako chlap došlápl. Když tvrdil, že nemáme, jak to prokázat, rozhodla jsem se pořídit kameru. Následně se ale strhla velká hádka, protože můj muž měl pocit, že vyhazuju za nesmysly a dělám z komára velblouda. Řekl, že je přesvědčený, že to je všechno jen v mé hlavě, protože strom jsme pokáceli a podle něj nemá důvod se nám za nic mstít. Dokonce mě nazval bláznivou a řekl, že pokud ji díky své paranoie konfrontuji, jen se tím znemožním,“ vysvětluje Adriana, kterou tím velice zklamal a zarmoutil. Za svým přesvědčením si stojí a utvrdila nás, že až se jí na dům podaří nepozorovaně namontovat kameru, sousedku konečně usvědčí. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Co myslíte, opravdu sousedka paní Adrianu vědomě poškozuje? Jaké k tomu má skutečné motivy? A jak byste se v takové situaci bránili vy? Nebojte se s námi podělit o své příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
