Eva (47) o vztahu se silně věřícím mužem: Pochopila jsem, že ne každé násilí na lidech musí být prováděno fyzicky
„Když jsme se s Ivanem poznali, byla jsem už dvakrát nešťastně vdaná a rozvedená. Oba moji muži byli agresoři a jeden dokonce násilník. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi a dalo se říct, že i bez alimentů, protože ty mi chodily na deru jen dle nálad jejího otce a na syna vůbec. Mockrát jsem přemýšlela, jestli jsem tak pitomá nebo zda mám v genech dáno, aby mě přitahovali takoví muži a nakonec jsem se rozhodla, že příště už dám šanci jedině opravdu hodnému člověku,“ začíná Eva své vyprávění, které ji přivedlo do náruče věřícího muže.
„Naše první setkání nebylo vůbec romantické, podle mě ani osudové, byla to prostě náhodná srážka v secondhandu, kde si vybíral sportovní triko – jak jsem později zjistila – zatímco já hledala něco pro děti, které každou chvíli roztrhly nebo nenávratně zašpinili oblečení. Narazila jsem na pěkné šaty, a i když jsem věděla, že do příští výplaty tu na mě nepočkají, chtěla jsem si je aspoň vyzkoušet, a když jsem vletěla do jediné kabinky v obchodě, nevšimla jsem si, že už tam někdo je. Tak jsem se omluvila, mé roztržitosti jsme se zasmáli, a když jsem si později konečně vyzkoušela šaty, Ivan se vrátil, aby mi je pochválil. To už pro mě byl jasný signál a já tušila, že bude následovat pozvání,“ vzpomíná maminka, která konečně dostala příležitost si vyrazit.
„Byl jiný než moji předchozí muži včetně těch, se kterými jsem si jen vyšla. Hned na první schůzce mi o sobě řekl, že je věřící a jeden z jeho největších koníčků bylo objíždění psích útulků a pomoc těmhle organizacím. Fascinovalo mě to, protože bych nevěřila, že takové lidé ještě existují. Začali jsme se scházet a vždy jsme si měli hodně co říct. Ivan tvrdil, že když jsem mu vběhla do té kabinky, věděl, že jsem darem od Boha a prostě mě měl potkat. To mi samozřejmě dost lichotilo, přestože jsem to považovala za obyčejnou náhodu,“ říká Eva.
Zhruba po třech měsících jí nový přítel nabídl, aby se i s dětmi nastěhovala k němu, protože měl malý domek, kde přebýval sám. Někomu se to může zdát brzo, ale Eva, která sotva vystačila s penězi na nájem, se rozhodla nabídku přijmout. „Nastěhovali jsme se a děti dostaly dokonce vlastní pokoj. Zpočátku vypadalo všechno ideálně, čistý dům, každé ráno nachystaná káva, cítila jsem, že konečně žiju s člověkem, který má všechno srovnané. Dokonce jsem začala pomýšlet na to, že bych se možná potřetí vdala. Byl pro mě tedy nezvyk modlit se před každým jídlem a před spaním, ale na to jsem si zvykla. Ivan taky nikdy nemluvil sprostě. Pokaždé, když mi to ujelo, musela jsem se mu omlouvat, protože bylo cítit, že je mu to dost nepříjemné. Jednou jsem na něj zvýšila hlas a pronesla něco jako sakra, ani už si nepamatuji, kvůli čemu ta hádka vznikla, ale byla naše první, a jak mi tehdy důrazně vysvětlil, i poslední. Řekl mi totiž, že takové chování ve svém domě nestrpí. To mě dělalo trochu nervózní, protože jsem si uvědomila, že ač je to zodpovědný mužský, stále jsme na jeho písečku, a když se s dětmi nebudeme chovat podle nastavených pravidel, mohli bychom snadno skončit na ulici,“ říká Eva. Přiznává, že už tyhle myšlenky pro ni možná měly být varováním. Neuvědomila si totiž, že ne každé násilí na lidech musí být prováděno fyzicky.
„Ne všechno mi bylo příjemné. Ivan často vypínal zprávy, když se mluvilo o různých katastrofách a opakoval, že lidé dostanou vždy jen to, o co se sami zasloužili. Nemohla jsem v tomhle úplně souhlasit, ale jeho víra byla něco, o čem se nespekulovalo. Děti přijal hezky, dal jim vše co mohl, i ony však musely dodržovat pravidla. To znamenalo modlit se a žádat o odpuštění, kdykoliv něco rozbily, i třeba neúmyslně nebo pokud přišly ze školy, hodily batoh na podlahu a bez pozdravu se pokusily zmizet nahoru. Někdy mi to připadalo přehnané a má starší dcera, které táhlo na osmnáct, se mi nebála dát najevo, co si o tom myslí. Nejednou se s Ivanem pohádala. Tím nechci říct, že to bylo časté, ale stávalo se to,“ Eva přiznává, že začala být unavená. Neustálé chození po špičkách a snaha „být co nejlepší“, se stala vyčerpávající.
„Konečně jsem se rozhodla, že to tak dál nejde, když můj třináctiletý syn při večeři překlopil talíř na stůl a řekl pár nehezkých věcí o tom, jak Ivan vaří. Byl to důsledek předchozí diskuze, kdy jej můj přítel poučoval, aby si začal vybírat jiné přátele. S tím jsem částečně souhlasila, ač jsem neměla tolik energie synovi přátele vymlouvat. Ivan byl ale rázný a řekl mu napřímo, že ty kluky už u nás vidět nechce. Špagety skončily na stole, ale Ivan si to nenechal líbit. Řekl, že to vyřešíme pěkně po staru a poslal syna klečet na hrách. Myslela jsem si, že to bude třeba na hodinu a v trestu mu hned nezabránila. Když jsme se ale kolem desáté chystali spát a já chtěla Vaška vysvobodit, Ivan trval na tom, že takhle tam zůstane do rána. Nepřipadalo mi to normální, protože měl jít druhý den do školy a přítel mi v té chvíli začal nepříjemným tónem připomínat, že je to jeho dům a jeho pravidla. Najednou jsem si připadala jako ve vězení, zoufalá a bezmocná. Hned druhého rána jsem zavolala rodičům a i s dětmi odjela,“ vysvětluje.
Přestože v první chvíli neplánovala Ivana úplně opustit, jakmile byla pryč, všechno se jí rozleželo a i její maminka Evě otevřela oči. „Chlapa už nikdy víc, poradíme si sami,“ říká dnes. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Myslíte, že mohla za Ivanovo chování jen fanatická víra nebo trpěl nějakou duševní poruchou? Jaká pravidla dodržujete doma vy sami? A jak rychle byste se dokázaly nastěhovat k partnerovi? Podělte se s námi o své zkušenosti.
Autorský článek - rozhovor.
