Mnohé už odvál čas. Pravé džíny z Tuzexu i bony ale zůstanou nezapomenutelné

Před Tuzexem se stávaly fronty, zvlášť když přišly džíny
📷
Dalších 6 fotografií v galerii
 Retro 
22. února 2019 11:33 / Archiv
  178   23
Dnešní mladé generaci se zdá už naprosto nepochopitelné, když slyší vyprávění o přání rodičů či prarodičů z let sedmdesátých či osmdesátých. V oblasti oblékání bylo jasné, co je trendy. Ano, byly to džíny, ideálně z Tuzexu. Kdo je neměl, byl společností mladých lidí takřka odsouzen.

Pravda, občas šťastlivci narazili, nebo spíš jim někdo známý či za menší protislužbičku, nechal pod pultem džíny i v obchodě, kde se nakupovalo za koruny československé, ale takový majstrštyk se rovnal pro obyčejného smrtelníka téměř výhře v loterii. Měl-li ale opravdu štěstí, mohl si pyšně odnést džíny dodnes známé značky Lee Cooper či jiných dnes už zapomenutých značek.

Roli při takovém nákupu však hrálo především to, jestli kalhoty byly opravdu ušité z PRAVÉ džínoviny. Tedy takové, která se časem ošoupala.

V nabídce normální konfekce se totiž objevovaly a byly dostupné kalhoty nazývané prodejci texasky, ale k těm skutečným měly hodně daleko. Jak střihem, tak především právě látkou, z které byly ušity. S tou se dalo dělat cokoli, ale tolik toužebný ošoupaný vzhled z ní vyloudit skutečně nešel.

Džínovina? To byla téměř relikvie

Pravá džínovina byla vzácností takovou, že v téměř žádné domácnosti nepřišel nazmar ani ústřižek o rozměru 10 krát 10 centimetrů. Šikovné ruce švadlenek věděly, jak s takovým pokladem naložit, a tak se využil každý kousek klidně jako výstřižek na nějaké oblečení, případně se z něj ušila malá kapsička na peníze nebo klíče (ten kdo ji měl, byl IN!). Ze zbytků džínoviny vznikaly ale i tašky, různé sukénky, kraťasy. Kreativita tehdejší generace neznala mezí, protože lišit se od uniformního davu oblečeného do několika druhů oděvů hromadně prodávaných v běžných obchodech, bylo jinak takřka nemožné.

Na místě je však i vzpomenout na taškařice, které někteří lidé podstupovali poté, co si domů odnesli PRAVÉ džíny. Nové, ještě neseprané, tmavě modré.

Neošoupané džíny? Potupa!

Takové kalhoty žalovaly do světa na majitele, že si je právě koupil a kdo ví, možná, že je do této chvíle vůbec NEMĚL! To bralo hodně mladých jedinců jako potupu, a tak vznikalo hodně návodů, jak z nových kalhot udělat ideálně přes noc kalhoty s puncem dlouhodobého nošení. To, že některé rodiče po pracném shánění bonů, za které se džíny spolehlivě daly pořídit v Tuzexu, a po tom, aby na ty bony vůbec vydělali, chytal amok z výsledku, který spočíval v rychlém znehodnocení úzkoprofilového zboží, bylo tak nějak běžným koloritem v rodinách s dospívajícím potomkem.  

Nejlevnější džíny stály v 80. letech 110 bonů, což znamenalo při pokoutním nákupu vynásobit tuto částku 5,50 Kčs, častěji spíše 6 Kčs. Dospívající jedinec, nikoli z neúcty k rodičům (některý si na své první džíny šel vydělat na brigádu sám), ale prostě kalhoty musel nějak sedřít.

Bony zrodila měnová reforma

Kdo měl bony, měl zaručené ve společnosti výsadní postavení. Mohl si totiž dovolit nejen džíny, ale například i takzvanou fáčovou košili, případně šaty, trička s cizojazyčnými nápisy, ale taky kosmetiku, která v běžných drogeriích nebyla. Za bony se kupovaly lesky na rty, řasenky, ale třeba i v osmdesátých letech žádaná a také na pultech nedostupná jablečná (a jiná ovocná) mýdla nebo pěny do koupele. Bony zkrátka byly terno. Jenomže pořídit si je nebylo jen tak.

Bony jako zvláštní platidlo pro vyvolené vznikly na základě měnové reformy v roce 1953. Byly určené pro Tuzexy. Tedy pro obchody, kde měli věci, nad kterými se obyčejným smrtelníkům točila hlava. I proto mohla vzniknout početná skupina veksláků. Lidí, co s bony obchodovali a poskytli možnost těm, co by se k nim nedostali, aby si i oni mohli čas od času do takového obchodu z jiného světa jít něco koupit.

Cenu jednoho bonu určoval kurzovní lístek

Hodnota bonu byla sice pevně stanovena podle kurzovního lístku, ale praxe byla jiná. Jeden bon se na ulici nebo pokoutně v průjezdech prodával za pět, šest, ale i sedm korun.

Veksláci je nejprve nakoupili od zahraničních studentů nebo od lidí, kteří je dostávali za práci v zahraničí. Obratem je pak prodávali běžným občanům, ale s tučnou přirážkou. Jiná šance jak se k tomuto platidlu dostat nebyla.

Oficiálně totiž bony bylo možné získat pouze při povinné výměně za valuty. Zpětně nebyly směnitelné a platily pouze na území ČSSR.

Koupit se dala i auta

Vedle nejčastěji nakupovaných džínů, triček, průhledných deštníků, kosmetiky a cukrovinek občas někdo zatoužil koupit si v Tuzexu za bony i auto. Výběr byl zcela jiný, než nabízely Mototechny. Přesto si za bony jezdili kupovat Češi a Slováci poměrně často škodovku. V dobových zdrojích se dá najít, že Škoda 105 se dala pořídit za 7 000 bonů. Své chudé sestry prodávané v tuzemsku však strčila do kapsy ve všech směrech. Ve vlastnostech motoru, často v karosérii provedené v metalíze a samozřejmě i interiérem, který býval v kůži. 

Kde byly Tuzexy?

Prodejny s tuzexovým zbožím bývaly v krajských městech. Nejvíc jich logicky bylo v Praze. Mezi nejznámější pražské prodejny patřil obchod v Dlouhé ulici, kde se prodávalo zahraniční oblečení. Stávalo se, že u něj v době, kdy bylo očekávano nové zboží, přešlapovali lidé v několik desítek metrů dlouhé frontě. Tím nebyla typická však jen Praha, podobně bylo nutné si vyčkat na zboží i v Teplicích nebo Plzni.

Tuzex s oblečením byl také ve Štěpánské ulici, v Krymské, na rohu Spálené a Vodičkovy. Na Tylově náměstí se daly za bony koupit vybrané zahraniční potraviny, alkohol, cukrovinky nebo cigarety.

Až těmi místy půjdete, zkuste se zaposlouchat, jestli k vám vítr nepřinese šeptem pronesenou nabídku: „Bony za pět padesát. Chcete?“ (Dále čtěte: Byli jste dětmi v 70. a 80. letech? Dost možná vám připomeneme, jaké poklady jste měli doma v šuplíku).

Terezie Zamlynová | inStory.cz
Komentáře
Reklama

Mohlo by vás zajímat

Cestování

Podzimní Bruggy: Město vodních kanálů láká návštěvníky nejen na krásné památky

Dům a zahrada

Je vašemu psovi doma smutno? Komunikovat s ním můžete přes internet

Bydlení

O dřevěnou terasu se musíte před zimou postarat. Bez údržby ji můžete nevratně zničit

Zavřít reklamu