Honba za módou v socialismu: Šití, pletení, barvení látek a shánění střihů

Být za socialismu jednička, byla pěkná honička
📷
Dalších 8 fotografií v galerii
 Retro 
26. března 2019 17:25 / Archiv
  31   22
Šicí stroj byl v době před rokem 1989 téměř nezbytností v každé domácnosti. Kde nebyl nebo nebyly šikovné ruce alespoň občasné švadlenky, určitě se dal najít někde v nejbližším okolí. Znamenal totiž vstupenku do světa mimo uniformitu a šeď.

Staré šicí stroje značky Singer zůstávaly v bytech po babičkách nebo starších ženách. Byly to stroje krásně zdobené, ale většina z nich měla tu vadu, že nebyly elektrické – což moderním hospodyňkám té doby vadilo. Až poté, co v 70. letech začali přicházet do Československa lidé z Vietnamu, zažily tyto stroje opět svůj velký boom. Zatímco totiž u nás byly považovány většinou za něco typu „znouzectnost“, Vietnamci velmi brzy odhalili jejich kvalitu, která se s těmi elektrickými na československém trhu dost špatně srovnávala.

Singrovka a riflovina – splněné sny bez tuzexových bonů

Pomineme-li fakt, že si takový stroj mohli pořídit od někoho, kdo ho měl na půdě, za pár stovek (většinou se prodával za 500 Kčs), jejich nespornou výhodou bylo to, že se na něm dal prošít hodně silný materiál – hlavně riflovina. To býval na dostupných elektrických strojích problém, tyhle staré to zvládaly skvěle. Díky tomu si tak řada Čechoslováků mohla dopřát džíny značky Lewis i „džísku“ stejné značky, aniž by musela shánět tuzexové bony. Vietnamci totiž velmi brzy našli cesty, jak kvalitní riflovinu koupit a tolik žádané oblečení z něj ušít. Rozdíly ve vyrobených džínách byly naprosto nepatrné, cena však nižší. A co víc – odpadlo to, že po návratu z Tuzexu bylo nutné ještě kalhoty u někoho nechat upravit, aby sedly na míru. Takhle se šily podle proporcí „zákazníka“ rovnou.

Ovšem i v domácnostech tuzemských byl slyšet velmi často hukot šicího stroje. Ženy a dívky se jejich prostřednictvím snažily o kus originality. Bylo tak jedno, zda k tomu měl napomoci stroj značky Lada (velmi rozšířený a spolehlivý), Veritas (v určité době podpultový), Minerva nebo Bobbina. Hlavně, že to šilo! Mimochodem, strojů značky Lada se u nás v 60. letech vyrábělo 100 tisíc kusů za rok, většina z nich zůstávala na tuzemském trhu, což svědčí o tom, jak populární (nebo nezbytné?) šití tenkrát bylo.

Potřebuješ modrou látku a nemáš? Kup si Duhu!

Kdo si však troufl na víc než jen úpravy oblečení ve formě zkracování, zužování, ale v případě dětí zase třeba i rozšiřování a prodlužování oblíbeného kusu dětské garderoby, narážel na další zádrhel. A tím byl fakt, že ne vždy byla lehce ke koupi potřebná látka.

Nutno uvést, že prodejny s látkami byly běžné a snad v každé větší obci nějaká byla. Sortiment však atraktivní byl málokdy, přesto, že v každé takové prodejně bylo „stočků“ látek většinou velké množství. Jelikož se podporovaly v té době hlavně materiály syntetické, těch byl dostatek. V případě, že však někdo zatoužil po látce přírodní, výběr měl značně zúžený. Ale na věšení hlavy nebyl čas!

Pokud se cokoli sehnalo, i když nevyhovovala barva, řešením bylo si látku doma obarvit. Sáček s barvou na látku značky Duha stál pár korun, koupit se dal téměř ve všech drogeriích. A obarvit v ní látku zvládl taky téměř každý – stačil jen velký hrnec s vodou, do kterého se látka (nebo už celý kus oblečení) vložila. Díky Duze vznikaly i zajímavé batikové kreace – na oblečení, ubrusech, ale klidně třeba i povlečení nebo závěsech.

Střihy ideálně z Německa. Samozřejmě západního…

K tomu, aby švadlenky mohly ale své modely ušít, potřebovaly vedle látky a šicího stroje také dobré střihy. I to byla oblast, která společně s šitím logicky v Československu vzkvétala. Kdo měl kliku, dostaly se mu do ruky nějaké střihy ze západního Německa (NSR) – většinou z Burdy. V ní bylo možné se nejen pokochat krásnými kousky oblečení, ale získat v ní i střihy. Kdo měl štěstí méně, musel se spolehnout na časopisy, které se daly koupit u nás. I těch bylo relativně dost. Domy módního odívání nazvané Vkus měly dokonce svoji vlastní střihovou službu. Díky tomu se střihy odsud daly koupit i v mnoha jiných místech po republice.

Dva časopisy pro ženy Šijeme a Dorka také přinášely střihy, proto byly velmi žádané. Občas v nich byly i přesné návody na to, jak uplést nějaký zajímavý kousek do šatníku – ať už na jehlicích ručně, nebo na pletacím stroji. Ostatně – dneska už asi i pletací stroj budeme v domácnostech hledat ztěží, v 70. a 80. letech však byl pro hodně žen pomůckou, díky které oblékaly v originálním duchu celou rodinu a blízké příbuzenstvo.

Prodejnám galanterie dala logo jedna vtipná slečna

Když je řeč o šití a pletení, nelze opomenout fakt, že k tomu je potřeba mít nitě, bavlnky, vlnu, patentky, zipy a knoflíky. To všechno se nakupovalo v prodejnách s textilní galanterií. Bývalo jich také podstatně více než dnes. Je to ale logické – dnes si většina žen raději věc koupí v obchodě s širokým výběrem, než aby seděla shrbená nad šicím strojem po sprintování a shánění potřebných materiálů po obchodech.

Největší československý výrobce galanterie byl podnik Koh-I-Noor. Ano, název vznikl podle slavného stejnojmenného diamantu, podobně jako u firmy, která v Českých Budějovicích stále vyrábí tužky. Společného však nemají tyhle dvě firmy (vyjma obdivu k onomu diamantu) nic.

Tenhle výrobce galanterie je typický obrázkem, který určitě znáte. Je na něm hlava dívky s patentkou v jednom oku. Říká se, že předlohou k němu byla jistá pasažérka zaoceánského parníku, která si nasadila reklamní vzorek knoflíku z legrace místo cvikru. Viděl ji továrník, kterému se zřejmě zalíbila, dívku si vyfotil a posléze oslovil Františka Kupku a Vojtěcha Preissiga, aby z toho vytvořili nové logo firmy Koh-I-Noor. A to se stalo. Logo i zboží, které se tam vyrábělo, pak po válce putovalo do více jak 80 zemí světa.

Kdo měl peníze, doma šít samozřejmě nemusel

Abychom byli úplní, závěrem je třeba uvést i to, že kdo neměl šicí stroj, šikovné ruce a nápady, ale na druhou stranu byl ochotný si připlatit, mohl využít služeb jiných. I když sporadicky, i v socialistickém Československu byla možnost si nechat ušít model na zakázku – třeba v ateliérech Domů módního odívání jako byla Pragomóda, Typ nebo Tvar. Šlo u skutečně špičková pracoviště, o čemž svědčí i to, že v jednom z nich si prý nechala šít i manželka jazzmana Louise Armstronga.   

Skromnější zákazníci pak mohli šít v podnicích místního hospodářství, kterým se lidově říkalo „komunály“, nebo v družstvech Moděva, Drutěva.

Nejideálnější a nejmasovější však bylo šití a úprava oblečení mezi známými. Tak rozšířené socialistické melouchaření totiž zahrnovalo i tuhle oblast. (Čtěte také: Vzpomínáte, co jsme za socialismu tajně vozili přes hranice?).

Terezie Zamlynová | inStory.cz
Komentáře
Reklama

Mohlo by vás zajímat

Cestování

Petrohrad: Jeden den vám v tomto krásném městě rozhodně stačit nebude

Dům a zahrada

Jak chovat leguána? Potřebuje hlavně velké terárium a teplo

Bydlení

Masírujte si chodidla v pohodlí domova, třeba u televize. Vyrobte si senzomotorický koberec

Zavřít reklamu