Radka (38): Táhne mi na čtyřicet a jsem pořád sama. Nemůžu si najít partnera, všechny srovnávám s bývalým
„Je to už 5 let, co jsme se rozešli. Jeden by řekl šílená doba. I mě se to zdá celkem dlouho, ale ne tak dlouho, abych vše vytěsnila. Zapomínám, vymazala jsem plno okamžiků, které jsme spolu prožili, ale přesto jsou stále momenty a to především ty pěkné, které mám do paměti vryté snad na zbytek života,“ vypráví o své jediné skutečné lásce.
„My jsme se znali strašně dlouho a mě teda taky trvalo neskutečně dlouho začít k němu něco cítit, zatímco on mě asi chtěl vždycky. Jmenuje se Libor a teď jsme spolu v kontaktu jako kamarádi. Kdysi jsem někde četla, že člověk se doopravdy zamiluje jen jednou nebo maximálně třikrát za život. Všechno ostatní jsou jen povrchové vztahy. Myslím, že on byl první a jediný, do koho jsem se ve svém životě skutečně zamilovala a obávám se, že už nikdy s nikým to nebude stejné,“ říká zklamaná Radka, protože si neumí najít nový vztah. „Cítím se osamělá, trápí mě to, ale nevím prostě, jak bych si měla najít cestu k jinému chlapovi. Když se se mnou Libor rozešel, trápila jsem se asi tři čtvrtě roku. Nikoho jsem nechtěl a na nic neměla pomyšlení. Zhubla jsem za tu dobu skoro 10 kilo, protože mě úplně přešla chuť k jídlu. Jako když zmizí barvy a svět je prostě už jen černobílý,“ popsala nám své pocity po ukončení vztahu.
Radka se samozřejmě snažila z nevyvedeného vztahu dostat všemožnými způsoby. „V první řadě jsem šla na terapii, protože mi bylo jasné, že moje reakce na rozchod není v normě. Po dvou sezeních jsem to ale vzdala. Rozhodně jsem tam neslyšela to, co jsem chtěla a měla jsem pocit, že mě to jen mučí. Rozhodla jsem se proto řešit situaci jinak a pustit se do nového vztahu. Věřila jsem, že jakmile mi někdo dá trochu lásky, zapomenu.“
Neměla ani nejmenší tušení, že pocity jsou zrádná věc a hodně se mílí, pokud očekává, že to půjde tak snadnou cestou. Jen dostat lásku nestačilo. „Dalších pár let probíhalo dle mého vážně smutně. Šla jsem ze vztahu do vztahu a pokaždé to skončilo stejně špatně. Že v tom nejsou city jsem obvykle věděla už na začátku. Když ale dlouho nepřicházely, pokaždé mě to odradilo. S jedním z těch mužů jsem dokonce půl roku bydlela. V té době jsme se s Liborem nevídali a tak se mi dařilo vztah udržet. Cítila jsem se v něm zvláštně, ale byla jsem přesvědčená, že bych s takovým chlapem dokázala zůstat. A pak jsem se svým bývalým strávila jedno odpoledne a moje přesvědčení bylo v tahu. Během let se tohle opakovalo hned několikrát. Kdykoliv jsem se pokusila navázat s někým intimní kontakt, měla jsem v hlavě, že není takový jako Libor a že mi tohle nestačí. Připadala jsem si nemocná. To poslední co jsem chtěla bylo myslet na něj, ale stal se takovým ideálním prototypem člověka, se kterým jsem toužila strávit život,“ popisuje Radka.
„Po nějaké době jsem si s vyhledáváním vztahů dala pokoj. Nebavilo mě být stále zklamaná, ani ubližovat potenciálním partnerům. Horší ale bylo, že čím více mi to nešlo, tím spíš jsem nechtěla být sama. Libor také vystřídal několik žen, s každou z nich byl ale na rozdíl ode mě alespoň na počátku šťastný. Opakovaně mě během let ujistil, že už by mezi námi znovu nic být nemohlo, protože rozchod byl celkem ošklivý a pár měsíců jsme spolu nemluvili, než se vše uklidnilo. Cítila jsem se ztracená,“ říká Radka. Nějakou dobu sice doufala, že její bývalý přítel na tohle téma změní názor, ale po nějaké době se rozhodla znovu pokusit navázat vztah.
„Tak často mi opakoval, že už nemůžeme být nic než kamarádi, až jsem tomu uvěřila. Konečně se mi ale podařilo najít někoho, kdo mi rozuměl, byl mi podobně blízký a naslouchal. Po několika měsících přátelství jsem se s ním dokonce rozhodla chodit. To co přišlo pak mě ale dorazilo. Přestože Petr byl sympaťák a zjevně jsem se mu líbila, pořád tu bylo něco – někdo, kdo nám stál v cestě. Ač já sama jsem věděla, že se konečně od Libora dokážu odpoutat, Petr si to nemyslel. Řekl mi, že by se s ním nikdy nemohl měřit a tak raději zůstaneme jen přáteli, protože je očividné, že mé srdce už někomu patří. Byla jsem zoufalá. Nedokážu to ani popsat,“ zoufá si žena po tolika pokusech o navázání partnerství.
„O rok později, přesně pět let po rozchodu s Liborem jsem měla pocit, že jsem se opravdu zamilovala do výjimečného muže. Bylo to poprvé, co jsem potkala někoho, kdo měl všechno co má první láska a nic mu nechybělo. Smysl pro humor, stejný žebříček priorit nebo to jak se mnou zacházel, všechno mi imponovalo tak jako před lety a já se rozhodla do toho skočit po hlavě. Už po týdnu mi můj nový partner ale řekl, že se obává o budoucnost našeho soužití. Všiml si prý totiž, že ho s Liborem často srovnávám. Začala jsem pociťovat zoufalství. Ani trochu jsem si neuvědomovala, že bych o něm tolik mluvila, nebo viditelně srovnávala některé jejich vlastnosti. Teď si kladu otázku jak dál. Má pravdu a já stále toužím po své první lásce?“ Radka si není jistá a potřebuje teď hodně času na přemýšlení, aby tuhle situaci vyřešila. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Měla by konečně hodit minulost za hlavu? Nebo souhlasíte s partnerem, že tohle srovnávání o něčem vypovídá? Taky své protějšky porovnáváte? Podělte se s námi o vaše vlastní příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
