Věra (58): Libor byl sympaťák s vysokým sebevědomím. Když se ke mně nastěhoval, stal se z něj příživník
„Poznali jsme se úplně náhodou, nejprve to bylo pěkné přátelství a pak z toho vznikla láska. Jmenoval se Libor, byli jsme stejně staří a já ho často navštěvovala u něj doma. Byl to sympatický muž se sebevědomím, což mi imponovalo. Vyprávěl mi často o svých synech, které moc nevídal. Vyrostli totiž s jeho ženou, se kterou neměl dobré vztahy, a přestože již byli dospělí, zvykli si být bez otce. To mě moc mrzelo, protože já bych nesla těžko, kdybych zůstala úplně sama. Mě navštěvoval syn pravidelně a denně jsme si volali. Trávila jsem tak s Liborem dost času, aby se necítil opuštěný,“ říká paní Věra, která se do vztahu pustila s dobrou vůlí a svému partnerovi chtěla pomoci.
„Najednou nás ale zaskočila pěkná rána. Ze dne na den přišel o dům a skončil v maringotce, celou příhodu mi vysvětlil tak, že když se za ním zastavila žena, aby ručil svou polovinou domu, byl po nějaké mozkové příhodě a papír jí podepsal, ona ale neplatila a následně přišel lichvář, který ho nechal vyvést a dům si zabral. Byla jsem v šoku. Takové jednání se zdálo protiprávní a samozřejmě jsem nechtěla Libora nechat na pospas osudu. Vzala jsem ho tedy k sobě a slíbila mu, že může zůstat, dokud si nenajde nějaké slušné bydlení. Zároveň jsem mu pomohla sehnat právníka, který by se sporu ujal.“ Věra se skutečně snažila příteli pomoci a uvěřila příběhu, který jí pověděl. Brzo však začalo vycházet najevo, že snadné nové soužití nebude.
„Měli jsme každý vlastní byt, protože mám ráda soukromí a on nebyl zrovna milovníkem zvířat, zatímco já bych se kočky ani psů nevzdala. Co se mi ale nelíbilo, bylo, že někdy za vzteku praštil mého staršího psa, když dlouho štěkal. Ferda je už slepý, a tak je to s ním trochu těžké. Mockrát jsem Liborovi vysvětlovala, že to zvíře za nic nemůže, on ale trval na tom, že tohle si prostě žádné zvíře nesmí dovolit a že ho mám nevychovaného. To byl ale jen začátek. Kdykoliv jsem šla nakoupit a ptala se, co potřebuje přinést, žádal si hlavně pivo. Navíc jsem vše platila, protože se mu ani po třech týdnech nepodařilo sehnat práci a pak přišel duben, květen a on sice občas narazil na nějakou nabídku, buď ho ale nevzali nebo tam nevydržel,“ popisuje Věra.
„Byla jsem trpělivá. Často mluvil o tom že je mu špatně jak psychicky, tak i že se mu mnohdy motá hlava kvůli tlaku. Dnes už dobře vím, že jediné, z čeho se mu motala, byl chlast. Libor uměl ale simulovat výborné záchvaty bolestí a hodně hrát na city, kdykoliv vytáhl, jak o vše přišel a nic krom toho, že má ještě mě, jej netěší. Myslím, že nejsnáze by si našel zaměstnání u divadla. Jak to tak ale bývá, zamilovaná žena je naivní, a tak jsem jeho chyby nechtěla vidět.“
První hádky přišly ve chvíli, kdy mu Věra vysvětlila, že nemá dost peněz, aby platila energie sama za dva lidi. „Celý pobouřený mi řekl, že mi jde nakonec o peníze a na něm mi vlastně nezáleží, z čeho bych asi chtěla, aby mi tak platil. Navrhla jsem mu tedy, že mu pomohu vyřídit příspěvek na sociálce, s čímž samozřejmě souhlasil, a tak mě čekalo další papírování. Při tom jsem si vzpomněla, že bych se ho měla zeptat, jak pokračuje řešení s právníkem, který měl prozkoumat okolnosti prodeje jeho domu. Ukázalo se ovšem, že přestože jsem mu na právníka půjčila, nezaplatil mu vše, jak bylo domluveno, a na schůzky vůbec nešel, tedy se situace příliš nepohnula. Samozřejmě se mi to přestávalo líbit,“ přiznává Věra. Uvědomila si, že byla možná až příliš důvěřivá a naletěla.
„Byla jsem tak hloupá, že se to táhlo nakonec celé tři roky. Libor u mě bydlel zadarmo. Byt, který jsem mu nechala, začal chytat plíseň a příšerně páchl, on se zatím vesele válel u televize a chlastal. Na energiích nám narůstaly dluhy, protože přetápěl a peněz dával málo. Práci si za ty tři roky nenašel a obhajoval to svým chatrným zdravím. Když jsem poprvé nadhodila, že by mohl začít zase hledat vlastní bydlení, protože mě bolelo sledovat, jak dům po rodičích chátrá, strhla se z toho taková hádka, že jsem se rozhodla raději vše nechat, jak to je. Dluhy a stav domu mi však dělaly starosti. Zjistila jsem si o situaci trochu více, a když jsem byla poučena, že člověka s trvalým bydlištěm mohu vykázat jedině soudně, bylo mi trochu mdlo.“
Paní Věra měla ale jedno veliké štěstí, její syn byl dost od rány, a když se o situaci dozvěděl, neváhal ji řešit. Na Libora, který se v domě jeho maminky usídlil, si osobně došlápl a řekl mu, že jakmile si nenajde bydlení do tří týdnů, nastěhuje se do domu on a pořádně mu zpříjemní život. „Můj Míla byl vždycky se vším snadno hotový, a tak během toho měsíce ještě dvakrát přijel a pořádně se s Liborem pohádal, aby ho postrašil. Mě navíc řekl, ať se klidně tvářím, že je vše jeho iniciativa, aby mi ten chlap nedělal zle, až tu s ním budu sama. A světe div se, zafungovalo to. Datum, kdy měl zmizet, nakonec dodržel Libor do puntíku, protože ze syna měl respekt. Neskutečně se mi ulevilo a zapřísáhla jsem se, že jediný chlap, kterého v životě potřebuju, je ten můj kluk,“ vypráví s úlevou Věra. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jak byste se příživníka zbavily vy? Vynalezly byste nějaké řešení samy? Povězte nám také svůj příběh.
Autorský článek - rozhovor.
