Ivana (53): Mám dvě dcery a tři práce, s přítelem se vídám jen málokdy. Bojím se, že mě opustí
„Čím víc o tom přemýšlím, uvědomuji si, že bych ho mohla ztratit, protože všechen čas sežere rodina a práce,“ řekla nám ustaraná matka, která si i v pokročilejším věku našla známost. „V podstatě funguju někdy jako robot. Mám dvě velké dcery, jedna končí na střední, druhá už studuje vysokou. Ve studiu je podporuji ráda, ale bohužel musím taky zaplatit byt, jídlo a energie. Víte, jaká je teď situace s placením za bydlení. Pro samoživitelku je to těžké a donutit bývalého platit taky není jednoduché. Občas něco pošle a zákony jsou na něj tím pádem krátké. Rozhodně nedává dost, abych z toho holky uživila,“ běduje Ivana nad složitou finanční situací.
„Vždycky jsem chtěla holkám dát to nejlepší, a tak se snažím vydělávat, kde to jde. Přes den pracuju v salonu, po večerech chodím uklízet a soboty trávím v místní čajovně. Vlastně mám jeden volný den v týdnu, a to je třeba taky udělat něco doma. Většinou se snažím využít neděli, abych se sešla s přítelem a holky zaúkolovat doma, ne vždycky to ale jde. Taky pociťuju, že jsem unavená. V poslední době mě začaly trápit zdravotní potíže, mám méně energie, a tak občas odřeknu rande i na poslední chvíli. Trápí mě to, ale mám pocit, že nemůžu jinak,“ stěžuje si Ivana.
S přítelem je teprve pár měsíců, a tak má strach, že jejich vztah ještě není dost pevný, aby tohle složitější období ustál. „Během prázdnin to bylo lepší. Holky si našly brigády, více pomáhaly doma a já se mohla uvolnit. S příchodem podzimu jsem ale pod tlakem, nic si neužiju, spíš tak nějak přežívám,“ přiznává, že není úplně šťastná.
Potíže nejsou jen v jejím pracovním nasazení, ale také v komunikaci mezi oběma partnery. „Přítel na moje dvě děti a tři práce, pochopitelně trochu žárlí a já mu to nemám za zlé. Obávám se ale, že si moje chování špatně vykládá. Pokaždé, když změním plány, je podivně zamlklý a zdá se, že nad tím přemýšlí. Párkrát jsem s ním zkusila mluvit o tom, zda je naštvaný nebo zklamaný, ale znáte to, chlapi prostě o pocitech moc nemluví.“
„Nedávno mi zavěsil telefon, když jsem zmínila, že mi není úplně dobře a nevím, zda se můžeme vidět. Bylo mi to opravdu líto, navíc pak tvrdil, že se to jen přerušilo, ale já vím své. Ráda bych to s ním v klidu probrala, jenže po telefonu to není vhodné, a když jsme spolu, nechci těch málo pěkných chvil kazit. Je to jinak skvělý muž. Každý, kterého jsem poznala, myslel hlavně na sex, necítila jsem se s nikým tak dobře. Pamatuji si, jak jsme se poznali a on za mnou opakovaně přijel do čajovny s kyticí. Pak čekal, až skončím, aby mě mohl hodit domů. Vlastně jsem nevěřila, že v našem věku tohle ještě může někdo dělat. Když si člověk začne budovat příjemný vztah, nechce o něj přijít. Já ale nevím, jak mu vysvětlit, že nemám moc jiných možností,“ říká Ivana.
O své situaci se nakonec rozhodla poradit s kamarádkou, která přišla s radikálním řešením. „Řekla mi, abychom se k sobě tedy sestěhovali, když se nemůžeme vidět jinak. Jenže já to nevidím jako ideální řešení. Nemyslím si, že je náš vztah už na téhle úrovni. Když se mnou nechce komunikovat teď, jak by to vypadalo, kdybychom spolu bydleli? Budu si chtít promluvit a on se přesune do kuchyně? Víte, jak to myslím. Bylo by to trapné, kdybychom zjistili, že spolu ještě neumíme fungovat. A navíc co holky? Jak by se tvářily mé dvě v podstatě dospělé dcery na to, že mají žít s nějakým chlapem? To nemůžu udělat,“ vysvětluje Ivana, co jí vlastně dělá na takové představě největší vrásky.
„Jsem ze všeho unavená. Mám pocit, že ztrácím štěstí, které už jen tak nepřijde. Na druhé straně cítím odpovědnost za životy svých dcer, které mi vždycky dělaly radost. Nechci je nutit do práce, protože by to mohlo mít vliv na jejich prospěch a já jsem velice hrdá na to, že se vzdělání věnují. Co by za to jiní rodiče dali, když jim děti chodí za školu a nedostanou se k maturitě. A tak stále dokola přemýšlím, jak tu situaci vyřešit. Začínám z toho ale mít úzkostné stavy. Uvažovala jsem i o návštěvě psychologa, kdybych jen na ni ale měla čas. Připadám si jako na kolotoči a nedokážu z něj vyskočit. Jenže co teď?“
Ivana zvažuje promluvit si s dcerami, jak se na celou situaci dívají ony. „O mé známosti vědí a nemáme před sebou žádné tajnosti. Řekla jsem si, že bych se mohla svěřit jim, zkusit najít nějaké řešení, které by je nezatěžovalo a mě pomohlo užít si také trochu toho štěstí,“ zakončuje svůj příběh významným rozhodnutím. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jak byste postupovaly vy? Vzdaly byste to s nekomunikativním partnerem? Nebo byste se pokusily hledat řešení společně s dětmi, které už vlastně dětmi téměř nejsou? Nebylo by řešením, kdyby se dcery naučily starat o domácnost bez matky, která tráví většinu života v práci, aby jim zajistila dobrý domov? Podělte se s námi také o příběhy, které jste prožily a jejích řešení.
Autorský článek - rozhovor.
