Anna (48): Matka zemřela a sestry jsou náhle kvůli dědictví jako saně
„Byly jsme každá jiná už odmalička. Jak povahou, tak i představou o životě. První se vdávala nejmladší z nás, Adriana se poznala s Bulharem o celých deset let starším než ona a brzo se s ním odstěhovala do ciziny. Za námi létala každý rok na dovolenou. Děti nechtěli, místo toho si pořídili chov psů, které vozila do Česka s sebou, protože je obvykle nemohl nikdo hlídat. Druhá sestra si nenašla ani muže a zůstala žít sama v domku, který dostala po otci. Já se provdala a brzo přišel na svět můj drahý syn. V té době mě obě sestry i maminka začali pravidelně navštěvovat a klučina byl naše společná radost. Všichni se mu věnovali a dávali do života to nejlepší,“ vzpomíná Anna na ty šťastné chvíle s rodinou.
Vztah se sestrou Lucií ale nikdy nebyl ideální, jak sama připouští. „Ona byla vždycky taková lehce urážlivá, sem tam jí něco přeletělo přes nos a nikdo vlastně nevěděl, co. Všichni jsme si na to ale zvykli už v době, kdy byla dítě, a nikdo to moc neřešil. Prostě platilo nechat ji vycukat a bude dobře. Začalo se stávat, že když si půjčila syna na víkend, vracela ho hrozně naštvaná, vyčítala mi, jaký je, a pořád ho za všechno hrozně peskovala. Ani on nakonec nebyl z tety nadšený, a tak jsem ho už brala na návštěvy jen, když jsem tam jela já. Ukázalo se, že Lucku dítě hrozně rozčiluje, stále na všechno sahá, dupe, dělá hluk, nevrací věci na své místo, cintá. Když jsem viděla její reakce, chápala jsem, proč nemá rodinu. Problém ale začal, když na mém synovi postupně hledala chyby a v době, kdy naše maminka onemocněla a on už byl velký, jím vyloženě opovrhovala,“ popisuje Anna, jak to mezi nimi začalo být zlé.
„Sestru jsem ale brala s rezervou, i když se mi to jednání zdálo hnusné. Nakonec jsme vždycky po útrapách našly společnou řeč. Po smrti maminky bylo ale najednou všechno jinak. Jediná jsem se o ni starala v nemocnici a syn mi jezdil pomáhat. Trávili jsme tam s ní každé odpoledne a aniž bych si to chtěla připustit, ona věděla, že se domů nevrátí. Přišla tak s myšlenkou, že vnouče má stejně jen jedno a že majetek by chtěla dát napsat mně. Měla totiž špatný pocit, že sestry ho rozprodají. Já v dobré vůli, aby neměla pocit, že ji odepisuju, jsem to odmítla.“ Dnes už paní Anna ví, že to bylo hloupé rozhodnutí, protože její maminka pár týdnů nato skutečně zemřela. Co hůř, její sestry se k dědictví nepostavily, jak slíbily rodičům.
„Když se dědilo po otci, já i Adriana jsme se zřekly dědictví, aby jej dostala Lucie, ta se naopak měla zříct svého podílu, až přijde čas rozdělit si veliký dům po mamince. To, co se kolem mě ale začalo dít, bylo jako slétání supů nad mršinou. Na pohřeb přijely sestry společně a ani jedna se mnou nemluvila. Nechápala jsem, proč, ale nikdo mi nic nevysvětlil. Pouze před pohřbem se Lucie vyjádřila, že můj syn by se ho ani neměl účastnit, protože je to soukromá záležitost. Nechápala jsem, kde se v ní bere ta jedovatost a proč by jediné vnouče nemělo chodit na pohřeb své babičky. Bylo mi tehdy úzko a můj patnáctiletý chlapec byl jediný, kdo při mně stál,“ vypráví Anna.
„Pohřbem to ale všechno začalo. Pokusila jsem se zavolat Adrianě a zjistit, co se vlastně stalo. Nikdy jsem s ní neměla žádné spory a neviděla jsem důvod, proč by se mnou nekomunikovala. Přiletěla až na pohřeb a u smrti maminky vůbec nebyla. Ona mi ale jen velmi příkře odvyprávěla, jak se jí Lucie svěřila, že ví od maminky, že já a syn jsme ji přemlouvali, aby přenechala veškerý majetek, který jsme si my dvě měly rozdělit, jemu. Byl to samozřejmě nesmysl. Věřila bych, že se maminka zmínila sestře, že chce, aby dům zůstal v rodině, ale příběh, který jsem si vyslechla, byl překroucený.“
To nejhorší ale přišlo, když se sestry musely dostavit k notáři kvůli dědictví. Jedna drobná změna paní Anně naprosto změnila život. „S manželem jsme v té době už nežili, bydlím se synem v domě, který byl právě předmětem dědictví. Má sestra Lucie mě však podrazila. Místo, aby se jednoduše zřekla, zřekla se ve prospěch Adriany, aby měla na domě většinový podíl. Já tedy dostala jednu třetinu a ona dvě. Co bude následovat, mi už bylo jasné. Adriana se rozhodla po mně požadovat vyplacení, a jelikož něco takového si nemohu dovolit, usiluje o prodej celého domu a vypořádání. Mně je z toho úzko, jde o rodinný odkaz. Nechápu, proč se sestry začaly chovat takhle. Přišlo to z ničeho nic a napadá mě snad jen to, že mi závidí, že mám rodinu, zatímco ony zůstaly samy. Lucie si nenašla nikdy nikoho, Adriana je rozvedená, zatímco já mám šikovného kluka a s manželem udržuju příjemný vztah, i když spolu už nežijeme. Cítím se zklamaná a hlavně šokovaná jejich chováním.“ Paní Anna jedná s právníkem, ten ji ale upozornil, že situace pro ni nevypadá dobře. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jaké vztahy máte v rodině vy? Důvěřujete svým sourozencům? Myslíte, že dědictví může rozložit rodinu? Podělte se s námi o své příběhy.
Autorský článek - rozhovor.
