Nákup za socialismu: Kolik stál a co jsme si odnášeli v síťovce?
Pravda, za 5 Kčs jste mohli udělat základní nákup, polotučné mléko 2 Kčs, čtvrtka chleba 90 haléřů + 5 rohlíků za 2 Kčs, ale vydávat se do obchodu bylo nutné jen v omezeném a pevně stanoveném čase.
Na většině míst v Československu bylo poslední možností koupit si něco domů sobotní dopoledne. Tedy pokud se nejednalo o pracovní sobotu, které až do 80. let občas bývaly. Kdy a ve kterých termínech budou, rozhodla vždy vláda. V takových dnech se pracovalo jako v jiné dny a tudíž i otevírací doba tomu odpovídala.
Zavírací doba? V šest. Pak ruch v ulicích většinou umlkl
Někde už v 17.00 hodin, jinde o hodinu později se obchody nemilosrdně zamkly. V neděli pak mívaly otevřeno jen vybrané cukrárny. Pochopitelně v Praze tomu bylo trochu jinak než na jiných místech, ale nákupy tak, jak je známe nyní, prakticky možné v kterýkoli čas a den, se zdály jako sci-fi.
I když se v tehdejších dobách slavila třeba VŘSR a další ideologické svátky, svátečních dnů bývalo méně. Ani Štědrý den nebyl svátkem, i když otevřeno bývalo také většinou jen do 12. hodiny. Čas na nákupy tak bylo třeba znát, dodržovat a přizpůsobit se mu. Jinak hrozila „neználkům“ hladovka.
První večerky
Doba let osmdesátých s sebou začala přinášet stále více změn. A týkaly se i nakupování. Ne, že by se radikálně začal měnit sortiment v obchodech, ale sem tam se otevíraly první večerky. Nebývaly sice otevřené dlouho, ale nakoupit se v nich dalo někde až do 21. hodiny, častěji spíš do osmé večer. To byl pokrok, který ocenily hospodyňky, které měly podobný „zázrak“ někde v dosahu. Ty ostatní se musely snažit, aby vždy měly doma to, co potřebují pro aktuální přípravu plánovaného jídla.
Poslední záchranou bývali sice sousedé (vztahy mezi nájemníky byly většinou vřelejší než teď), ale spoléhat se na to, že bude mít sousedka doma navíc vejce, cibuli, mouku nebo strouhanku, se nemuselo vyplatit.
Na nákupy, když doma něco došlo
Ostatně – způsob nákupů býval v té době diametrálně odlišný od toho, jak jsme se naučili nakupovat nyní. Potraviny se nosily domů většinou jen v tom množství, které se v daném dni, maximálně dnech nejbližších zpracovalo. Věci se kupovaly, když došly nebo docházely.
O málo větší nákup se znaky určitého vytváření zásob se udělal většinou dvakrát do měsíce. V době „zálohy“ a potom v době „dobírky“. Že nerozumíte?
To bylo tak. Platy se tehdy dávaly osobně proti podpisu přímo na pracovišti. Byly rozdělené do dvou částí, což znamenalo, že peníze dostávali pracující na většině míst dvakrát měsíčně. Jednu část tvořila záloha na mzdu, druhou část dobírka, tedy zbývající část, kterou si po odečtení zálohy pracující zasloužil. Právě v těchto dvou dnech se pak vydávali lidé nejčastěji za větším nákupem.
I když ceny byly nižší u většiny potravin než nyní, vzhledem k výši tehdejších příjmů to rozhodně neznamenalo, že se v takových dnech mohl někdo výrazně rozšoupnout. Koneckonců – sehnat jen třeba pěkné a kvalitní maso bylo někdy pořádně tvrdým oříškem. Jak jsme slavili Vánoce za socialismu, o tom jsme psali zde.
Nákupní tašky obsahovaly většinou totožné veci
Kdybychom nahlédli nyní do nákupních tašek hospodyněk té doby, asi nejčastěji by v nich bylo: vejce, máslo, olej, pečivo, mléko (trvanlivé v té době nebylo), sirup do vody, balíček mleté kávy. Maso a uzeniny, zelenina a ovoce se nenakupovaly denně. Možná i proto, že pořídit vše na jednom místě, jak jsme zvyklí nyní v supermarketech, možné nebývalo. Bylo tak nutné obejít hned několik míst a obchodů podle sortimentu. A to i vzhledem ke krátkým otevíracím dobám ženy časově omezovalo. O frontách, v případě, že bylo dovezeno do obchodu něco úzkoprofilového, které bylo nutné vystát, nemluvě.
