Nejnovější

Televize je stále oblíbené médium, v průměru před "bednou" prosedíme až 4 hodiny denně

Ať už si rodiče víc potomků z jakýchkoliv důvodů přáli nebo ne, anebo do jejich života „zasáhla příroda“, počet rodin s jedináčkem narůstá. V minulosti byli jedináčci spíš výjimečným úkazem - více dětí znamenalo zvýšení šancí, že se alespoň některé z nich dožije dospělosti navzdory nemocem, úrazům a válkám. Díky modernímu životnímu stylu se většinou již těmito obavami rodiče trápit nemusejí a mnoho z nich se rozhodne založit rodinu s jediným dítětem.

Sobci, egoisté, rozmazlenci, to jsou prý nejčastější výrazy pro jedináčky. Ne vždy to tak ale je. Průzkumy totiž odhalily, že jedináčci jsou stejně vnímaví a ochotní pomoci jako děti se sourozenci. Svoje sociální chování si totiž neosvojují pouze v rodině, ale i mimo ni, tedy i v jeslích, mateřských školách nebo v zájmových kroužcích.

Jaké jsou nejčastější mýty?

Sobectví

Tento mýtus vychází z neznalosti vývoje dětského mozku. Sobecké jsou v útlém věku téměř všechny děti. S věkem se ale zlepší sociální dovednosti a schopnosti všech dětí a s tím i jejich sebeovládání a schopnost jednat s ohledem na kolektiv. Je však pravdou, že pro jedináčky by mohly představovat konflikty a neshody ve školce a škole větší stres, protože nejsou na drobné rozepře z domova zvyklí. Psychologové v tomto případě doporučují neskrývat před dětmi drobné neshody a hlavně je řešit v klidu. Dítě tak zjistí, že neshody nemusí být jenom v kolektivu, ale i rodině. A navíc, že vše se dá řešit.

Rozmazlenost

Ani toto tvrzení není pravdivé. Jedná se totiž o výchovu v rodině. Běžně najdete rozmazlené děti i ve vícepočetných rodinách. Většinou v těchto případech jde o neschopnost rodičů určit hranice a hlavně na nich trvat. Tito rodiče to se svými dětmi podle sebe myslí dobře. Plní každé jejich přání, nedokážou jim nic odepřít, umetají jim cestičky. Výsledkem jsou pak malí zmatení tyránci, kteří nechápou, proč nejsou středobodem vesmíru i v kolektivu, když v rodině jsou na prvním místě.

Nejsou kamarádští

Další nepravdivý mýtus. Jako jedináčci figurují pouze v rodině. S příchodem do kolektivu mají spoustu sociálních interakcí. Spousta jedináčků je naopak velmi společenská. Vzledem k tomu, že nemají sourozence, jsou nuceni hledat si kamarády sami a tento vztah se snaží udržovat. Na setkání se svými kamarády se těší daleko více než děti, které mají sourozence.

Jsou smutní

Lidé z vícečetných rodin mají dojem, že je jedináčkům smutno, protože si nemají s kým hrát. Je nutné si ale uvědomit, že na tento stav jsou děti zvyklé odmalička a nepovažují to za problém. Umí se často více než sourozenci zabavit sami, hrají si sami nebo s rodiči. To může být jejich devízou v případech, kdy děti opouštějí domov třeba kvůli studiu. Na rozdíl od dětí se sourozenci jim počáteční samota nedělá problém a naopak si dříve najdou přátele a jejich vzájemný vztah je pevnější. Podle výzkumů až polovina dětí zažila ze strany svých sourozenců třeba i šikanu a z toho dále vychází, že právě jedináčci jsou šťastnější.

Brzy dospělí

Je pravdou, že jedináčci jsou odmala obklopeni dospělými, mívají názory neadekvátní věku a mohou působit směšně. Nežijí v konkurenci, proto se mnohem častěji chovají nezištně a jsou zvyklí se spolehnout hlavně na sebe. Bývají středobodem světa rodičů, což se při svobodné výchově může promítnout do netolerance až panovačnosti, v případě autoritativního přístupu rodičů se z jedináčků vyklubou ambiciózní jedinci s nepřiměřenými nároky na sebe. Na druhou stranu však nepřítomnost sourozenců dítě nepřitahuje k novým zážitkům ve snaze napodobit své sourozence. Jsou jednoduše spokojeni s tím, co mají. V konečném důsledku si tak své dětství mohou zachovat ještě déle. Dětství mezi dospělými má naopak pro jedináčky své výhody. Rodiče je dříve začnou brát jako sobě rovné, více si s nimi povídají a z jejich pozornosti děti více těží. Děti si tak rozšiřují obzory nebo slovní zásobu, více o daném problému přemýšlejí.

Závislost na rodičích

Neschopnost fungovat samostatně je jedináčkům neprávem přisuzována. Výzkumy prokázaly, že naopak jedináčci bývají samostatnější než děti ze sourozeneckých vztahů. Je to proto, že se nedělí o povinnosti, nemají na koho svalovat vinu z neúspěchu a za veškerou činnost odpovídají sami.

Výchova

Rodiče jedináčků to mají podle odborníků s výchovou poměrně těžší než ti, kteří svoji pozornost upírají k více potomkům. Musejí totiž skloubit nároky na výkon svého potomka s jeho přiměřenou ochranou, což bývá mnohdy obtížné. Buď své dítě zahrnují slepou láskou a úslužností, anebo naopak na něj přenášejí své nesplněné sny a na dítě kladou přehnané úkoly, které není schopné zvládnout a doléhá na něj stres. Hranice mezi oběma extrémy je velmi tenká a klade na rodiče velký úkol. Jejich snaha se však většinou vyplatí a z jedináčka vyroste daleko zodpovědnější a důslednější jedinec, než jsou ostatní.

Novodobé studie dokládají, že vývoj dítěte není závislý na tom, zda má či nemá sourozence, ale na jeho genetické výbavě a hlavně na přístupu jeho rodičů. Pokud mu rodina poskytne potřebné zázemí, může se přirozeně vyvíjet a vstřebávat okolní svět. Zcela nezávisle na tom, zda vyrůstá samo, nebo ve vícečlenné rodině. Samotný fakt, že dítě sourozence má, mu totiž automaticky nezaručí, že bude zdatné i po sociální stránce. Zda sojí za povahou výchova nebo geny, čtěte zde.