Žofie (48): Dcera mi oznámila, že je lesba. Měla jsem pocit, že jsem ve výchově udělala něco špatně
Karin byla vždycky trochu klučičí, na to už si její maminka Žofie zvykla. "Celý život hodně sportovala, tak jsem si říkala, že krátké vlasy a klučičí oblečení zkrátka patří k tomuhle stylu," začíná vyprávět paní Žofie. "Vždycky mi ale přišlo trochu zvláštní, že na sobě nikdy neměla sukni. Ani když byla malá. Kdykoliv jsem se jí pokusila obléknout do šatiček, třeba na focení ve školce, plakala tak strašně moc, že jsem jí je musela sundat," vzpomíná dnes 48letá Žofie, která má ještě 20letého syna Matyase.
"Karin byla oblíbená, měla spoustu kamarádek. Jen jsem vždycky měla pocit, že na ně kouká tak, jako já na manžela, když jsme se brali. Vždycky jsem se tomu trochu i tajně smála. Přišlo mi to roztomilé. Jenže mě nenapadlo, že na děvčata kouká jinak než třeba já," vypráví maminka. "Asi ve dvaceti letech jsem se jí zeptala, proč nemá žádného kluka. Že všechny její kamarádky s někým chodí, bydlí a některé už dokonce chystají svatbu. Na to vždy odpověděla, že ještě nepotkala nikoho, s kým by chtěla strávit zbytek života. Bylo mi jí vlastně líto," vzpomíná Žofie, která si myslela, že dcera ještě nepotkala toho pravého.
Jednu dobu dokonce trpěla dnes 30letá Karin i depresemi. "Když bylo Karin asi 25, začala trpět silnými depresemi. Začala chodit k psychologovi a později, když začala trpět i nespavostí, navštěvovala i psychiatra. Bylo to pro mě hrozné, měla jsem pocit, že jsem ve výchově udělala něco špat, když se tak trápí," smutně vypráví Žofie.
"Jednoho dne ale přišla úplně jiná Karin. Byla sebevědomá, krásná, usměvavá, ale zároveň trochu nejistá. Řekla jsem jí, že vypadá skvěle a že mám radost, že se zase usmívá. V tu chvíli nám s manželem řekla, že je lesba. A že už se za to nestydí," popisuje těžký okamžik v životě paní Žofie. "Bylo to zvláštní něco takového slyšet od vlastní dcery. Bylo mi i studno, že jsem si toho za téměř 30 let jejího života nevšimla a rozplakala jsem se. Ne proto, že je lesba, ale proto, že jsem si představila, jak dlouho to dusila v sobě, kolika lety depresí si musela projít. Přitom stačilo, aby mi to už v 15 letech řekla a všechno mohlo být jinak," podotýká Žofie.
"Karin by nemohla říct nic, co bych jí měla za zlé. Milovala bych ji i v případě, kdyby z ní vypadlo i něco horšího. Najednou mi ale přišlo líto, že jsem se hrozně těšila na vnoučátka a že těch se asi jen tak nedočkám," pokračuje paní Žofie. "Karin mi ale řekla, že až potká tu pravou, tak se třeba i já dočkám svých vytoužených vnoučátek. Je pravda, že prostřednictvím umělého oplodnění mohou se svou budoucí ženou být jednoho dne těhotné i současně. Hlavní ale je, aby ji potkala a byla s ní šťastná," uzavírá příběh paní Žofie. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak byste se zachovali vy, kdyby vám dcera nebo syn oznámili něco podobného? Byl by to pro vás problém?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Žofií.
