Martina (47): Syn se mi svěřil se svou orientací, ví, že to jeho otec neunese. Sama upřímně nevím, jak to zvládnu

 Vztahy 
15. října 2022 09:14 / Michael Veselý
  5
📷
1 fotografie v galerii
Přestože se Martina necítila dobře, rozhodla se syna podpořit Depositphotos
Ne každé dítě může splňovat představy svých rodičů. V mnoha situacích pak může být náročné svěřit se kvůli obavám z reakce. Do takové situace se dostala Martina, jejíž syn ji využil jako bezpečnou vrbu. Teď s ním ale sdílí tajemství, se kterým se musí poprat za ně oba.

„Abych řekla pravdu, nikdy jsem neměla pocit, že náš syn je nějak jiný. Vůbec mě nenapadlo dělat si obavy, co z něj vyroste. Od dětství byl šikovný, snaživý, ve škole bezproblémový a kamarády si taky našel. Doma se moc nevzpíral, až mě překvapovalo, jak klidnou pubertou procházel. Můj manžel je přísný muž, ale díky tomu jsme z něj vychovali skvělého, zodpovědného a slušného chlapce. Byla jsem na svou rodinu vždycky pyšná. Moje kamarádky se vdávaly, rozváděly a vdávaly, děti nezvládaly a občas jsem měla pocit, že si jen stěžují na život, že jsem jediná tak nějak šťastná. Sára, se kterou se bavím asi nejvíc, mi ale mnohdy připomínala, že to si jen myslím, že jsem šťastná. Vždycky to definovala jako: ‚Bum, a přijde rána. Co budeš dělat?‘ Považovala jsem to ale spíš za drobnou závist, než že bych tomu uvěřila.“ Martiny rodina byla zkrátka spokojená. Žádné hádky, žádná nevěra nebo alkohol a průšvihy ve škole.

„Syn se nám začal trochu vzdalovat, když nastoupil na střední a vybral si internát. Domů jezdil na víkendy, ale čím dál méně se svěřoval. Po prvním roce jsem se už neorientovala ve jménech jeho kamarádů a společné zážitky mi taky vyprávět nechtěl. Nejprve mě to mrzelo, pak jsem si zvykla. Vždycky říkal, že není, o čem mluvit, a já pochopila, že už je velký, má své přátele, své soukromí a asi pro něj není odpolední fotbal s kamarády zážitkem, o kterém by doma ještě vyprávěl. Plně jsem mu důvěřovala,“ popisuje Martina pocity, které ze syna měla.

Ani v nejmenším ji nenapadlo, že je něco špatně, a to až do chvíle kdy se najednou objevil doma uprostřed týdne se sbaleným kufrem. „Ptala jsem se, co se děje, že přijel ve středu, ale neodpověděl mi. Poznala jsem, že je něco špatně, ale syn nekomunikoval. Přijel, hodil si věci do pokoje, vybalil špinavé prádlo jako obvykle a pak se mě přišel zeptat, co máme v lednici. Se zmrzlinou se usadil na gauč k televizi a pustil si formule. A po celou dobu mi ke svému příjezdu neřekl vůbec nic. Nechala jsem mu proto klid a doufala, že si o tom promluvíme později,“ když říkala později, ještě netušila, že to nepotrvá ani dvě hodiny a Martiny svět se otočí vzhůru nohama.

„Když skončily závody v televizi, vypnul ji a přišel za mnou do kuchyně, kde jsem omývala pár kusů nádobí, kvůli kterým mi bylo líto zapnout pračku. Pamatuju si to všechno do detailu, i když jsou to už více než 4 měsíce. Člověku prostě utkví v hlavě, jak se mu během několika minut změní všechny starosti a ty dosavadní se zdají absurdní. Řekl, že se mnou potřebuje o něčem mluvit, že mi přijel něco říct. V první řadě po mně ale chtěl, abych položila talíř. A tak jsem ho spolu s utěrkou dala na linku a poslouchala,“ to, co se však dozvěděla, byl šok.

Martina ani v nejmenším nečekala, že by její syn mohl být gay. „Vždycky byl normální. Prostě normální, víte, nemyslím to hanlivě, ale oblékal se jako kluk, věnoval se klučičím sportům, nekoukal po holkách, ale řekla bych, že ani nic nenaznačovalo, že by ho zajímali kluci. Měla jsem prostě pocit, že tohle ještě nehledá. Bylo mu ale už 16 a dávalo smysl, že bude chtít zažít první lásky. No takhle jsem si to lásku ale nepředstavovala. Vysvětloval mi to všechno tak hrozně v klidu. Stavěl mě před hotovou věc. Mluvil o tom, že je gay a že se hlavně bojí, abych mu to nevyvracela, protože si je jistý. Pak mi řekl, že už dokonce s kluky nějaké zkušenosti má. Ne sexuální, ale podle jeho slov i na to brzo dojde. Přiznal se, že kamarády má spíš mimo školu, protože ve třídě to vědí a moc přátelští k němu nejsou, ale šikanovaný se prý necítí. Čeho se ale opravdu bál, byl táta. Řekl mi, že za mnou přišel hlavně proto, že od počátku myslel, že stačí nikomu to neříkat. Pak si ale uvědomil, že neříct mu to dalších třicet nebo čtyřicet let bude těžké.“

Přestože se v té chvíli Martina necítila dobře, rozhodla se syna podpořit. „Slíbila jsem mu, že budu prozatím mlčet, a i když se mi svíralo hrdlo, objala jsem ho a slíbila, že vlastní dítě rozhodně nezavrhnu. To bych ani nedokázala. Ale srovnat se s tím je šílené. První, co mě napadlo, bylo, že se nikdy nestanu babičkou, že už nikdy nepůjdu na svatbu i to, jak to bude mít v životě těžké. A jak já budu vysvětlovat kamarádkám, že můj syn nemá rodinu. Nedej bože, aby ho někdo viděl s nějakým jiným chlapcem,“ vysvětluje, z čeho má obavy.

„Já jsem mu samozřejmě slíbila, že na to zkusím tátu nějak připravit, ale sama nevím, jak. Potají doufám, že si to nějak rozmyslí, že se plete a třeba pozná dívku, která tenhle jeho pocit úplně změní. Více se ale bojím toho, že ví, co říká. Jestli se s tím srovnám sama v sobě, pak přijde druhá vlna – srovnat se s reakcí okolí nebo to tajit po zbytek života,“ zoufá si Martina. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)

A co kdyby to bylo vaše dítě? Jak byste něco takového oznámili přátelům? Setkali jste se už s něčím podobným v rodině? Podělte se s námi o vaše příběhy.

Autorský článek - rozhovor.

Reklama
Reklama

Mohlo by vás zajímat

Celebrity

Olga Lounová se raduje z narození dcery. Z placenty si dokonce nechala zhotovit několik produktů

Styl

Friluftsliv je další skandinávská tradice, která zlepšuje psychickou pohodu během podzimu a zimy. Dokáže...

Dům a zahrada

Nezanedbejte říjnové práce na zahradě: Sázejte, uskladňujte a mulčujte