Renata (56): Dcera za mnou po narození vnoučat téměř nejezdí a půjčovat mi děti nechce, že je neobstarám. Je mi z toho úzko
„Dcera má dvě děti, Filípkovi je 6 měsíců a holčičce – Anežce – jsou už dva roky. Dokud měla jen jedno, ještě za mnou celkem jezdila na víkendy, ale teď, když mají s mužem už opravdu plné ruce práce, vidím ji málo. Těšila jsem se, když podruhé otěhotněla, že budeme mít v rodině další přírůstek. Já ale ani pořádně nevím, jak ten kluk vypadá,“ začíná s vyprávěním paní Renata.
„Po porodu chtěla nejdřív tři týdny klidu, pak to byl už měsíc a vůbec se neukázala, volala mi jen málo, pokud jsem se neozvala já, a celkem brzo jsem si uvědomila, že to možná nebude jen dočasné. Pokaždé, když jsem s dcerou mluvila, tak mi říkala, že nemá moc času a kromě dětí musí zvládat i přivýdělek, aby je vůbec uživili. Samozřejmě jsem tomu rozuměla, doba je teď náročná a lidé ještě neví, jak zvládnou příští zimu. Pokud jde o zakládání rodiny, nemá to dnes nikdo snadné,“ vysvětluje Renata. Z počátku se samozřejmě snažila najít pro dceru co nejvíce pochopení.
„Trvalo to ale dlouho, bylo období – a to už se teď naštěstí změnilo – kdy mi ani nezvedala telefon. Brala jsem si to osobně a měla pocit, že se mě pokouší nadobro odříznout. Kladla jsem si otázky, co jsem udělala špatně a cítila se osamělá. Můj muž zemřel na rakovinu, a tak žiju v bytě sama. Zvířata jsem si nikdy nepořizovala, protože člověk nikdy neví, kdy se mu něco stane a jak pak skončí jeho mazlíček. Sama jsem už párkrát navštívila nemocnici a se sousedy nemám ideální vztahy, aby mi třeba krmili takovou kočku,“ popisuje paní Renata svůj život.
„Abych řekla pravdu, především jsem si představovala, že život budu trávit se svou rodinou. Ještě než se dcera vdala, vzal si ale její nynější muž hypotéku na byt, který se mu nezdál dost velký na to, abychom tam žili s nimi a ani když krátce nato můj muž umřel, neuvažovali o tom, že bych mohla trávit více času s nimi. Mrzí mě to, i když chápu, že potřebují soukromí. Hlavně mě ale mrzí, že nevídám vnoučata. Je to už vlastně pár měsíců a já jsem vnuka viděla jen jednou.“
Tahle situace čtenářku opravdu trápila, a tak se rozhodla dceři nakonec zavolat, aby se jí na rovinu zeptala, jak se věci mají. Přece nemohl být problém uskutečnit alespoň jednou za měsíc návštěvu. Jenže co se nakonec dozvěděla, ji šokovalo. „Během hovoru jsem se dcery zeptala, proč tak málo jezdí, proč svoje vnoučátka skoro nevidím a jestli je opravdu takový problém najít pár hodin času. Trvala na tom, že je to vážně těžké, a tak jsem jí navrhla, aby mi někdy děti svěřila na hlídání, a udělala si tedy více času na sebe a věci, které potřebují s manželem vyřešit. Měla jsem pocit, že to je ideální řešení pro všechny. S malým zaváháním mi řekla, že se tedy pokusí najít na to nějaký vhodný čas a dáme si ještě vědět, abych se s nimi viděla. Měla jsem radost, že jsme se konečně někam pohnuli.“
Renatina radost však neměla dlouhého trvání. Když se jí dcera týden neozvala, zkusila zavolat znovu a její odpověď byla tentokrát úplně jiná. „Zněla, jako že ji vyrušuji, a jakmile jsem připomněla náš poslední rozhovor, tvrdila mi, že nic neslíbila a neví, jestli bude moci dojet na návštěvu, ale děti na víkend tu určitě nechat nemůže. Když jsem se zeptala, proč, odpověděla, že má pocit, že bych je nezvládla. Zvládla jsem vychovat ji a její dva bratry a zase tak nemocná, abych nemohla přebalit mimino, rozhodně nejsem. Žiju jako soběstačný člověk – jak taky jinak, když na mě zanevřela. Během naší debaty mi ale dala jasně najevo, že si myslí, že se o děti nepostarám, a pak se rozloučila, že už musí jít, když bylo zřejmé, že o tom nechce dál mluvit,“ popisuje Renata.
„Zůstalo mi to ležet v hlavě. Nechápala jsem, jak na něco takového přišla a bylo mi až úzko. Rozhodla jsem se proto, že to musíme vyřešit a promluvím s ní ještě jednou. Pár dní jsem si to nechávala projít hlavou a sbírala odvahu. Pak jsem znovu zavolala a chtěla slyšet pádné důvody, proč bych neměla obstarat dvě malé děti. Neudržela jsem se a během rozhovoru se rozbrečela. To dceru zlomilo a přiznala, že se to nezdá hlavně jejímu manželovi. Děti mi prý nechce svěřit a bojí se, jak by to dopadlo. Zdálo se mi už dřív, že mu nejsem po chuti, výmluva na to, že se nepostarám o vnoučata, byla ale hloupá. Rozhodla jsem se proto trvat na tom, že mi vnoučata nemohou jen tak odepřít a chci vysvětlení od jejího manžela. Dcera se mnou souhlasila, že odpírat mi to nemohou a že si o tom doma promluví. Od té doby ale žádný telefonát. Jsem nešťastná. Nepřijdu si neschopná starat se o děti, nejsem tak stará ani nemocná,“ zoufá si Renata, které rodina chybí. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak byste se v takové situaci zachovali vy? Měl by mít prarodič nárok vidět vnoučata? Cítili jste se sami někdy odstrčeni vlastní rodinou? Popište nám i vy svůj příběh.
Autorský článek - rozhovor.
