Adéla (36): Nemůžu vystát bratra svého přítele. Zneužívá jeho dobroty a on to nevidí
Adéla nám napsala, aby se svěřila se svým příběhem. „Můj přítel se jmenuje Petr, jsme spolu už 4 roky a před necelým rokem jsme spolu začali bydlet. Mezi sebou vůbec potíže nemáme, ale trápí mě soužití s jeho rodinou. Abych tak nějak začala od začátku, trochu mi to vadilo už dřív. Petrovi rodiče žijí s jeho bratrem v rodinném domě. On se odstěhoval, protože v domě jsou jen dva byty, sám si našel pronájem necelou hodinku od nich,“ vysvětlila nám rodinné vztahy.
„Poprvé jsem si všimla takového chování, když jsem seděla u Petra na kafi, trávili jsme poklidný večer tlacháním a najednou se mu rozezvonil telefon. Volal mu mladší bratr s tím, že jejich maminka si nejspíš něco udělala s kyčlí. Měla bolesti a potřebovala odvézt honem do nemocnice. Na začátku hovoru se mu Petr omlouval, že má návštěvu, pak to ale položil a omluvil se mně. Situaci jsem samozřejmě ihned pochopila, nezlobila bych se proto, že musí někoho odvézt do nemocnice. Jeho otec už špatně viděl, a tak nemohl řídit. Nějak mezi řečí padlo, že mluvil s bráchou a citoval mi, jak moc je to podle něj urgentní, že se obává, že do rána by se mohlo něco stát. Nic jsem nenamítala, dokonce jsem navrhla, že pojedu s ním, když se ptal, zda chci počkat, protože to může být i pár hodin, než se vrátí,“ vypráví Adéla.
„Vyrazili jsme tedy a já se ho po cestě úplně náhodou zeptala, kde je bratr, jestli by tam nebyl dřív, když je to tak akutní. Petr mi oznámil, že je jeho mladší sourozenec po celou dobu doma s matkou. To mě zarazilo. Ptala jsem se, jestli má něco s autem, a řekl mi, že ne, zkrátka že jen nemůže zrovna odjet. Bylo mi hloupé se vyptávat, už proto, že jsem nechtěla vypadat, jako by mi vadilo, že tam musíme my,“ říká nešťastně.
Když dojeli na místo, situace byla poněkud napjatá, všichni řešili, jak maminku dostat co nejpohodlněji do auta a uprostřed toho všeho se ozval zvonek. „Petrův bratr Radek tam okamžitě odběhl, vešel dovnitř s nějakým mužem, se kterým minul obývák, kde jsme všichni řešili, jestli by nebylo rozumnější volat záchranku a jako by nic s ním zmizel v patře. Ke mně se pak dostalo, že mu přijel nějaký chlápek, kterému prodával televizi a potřeboval to s ním akutně vyřešit. Zjevně akutněji než zdraví vlastní matky. Nechápala jsem ten přístup, ale nic mi do toho nebylo,“ stěžuje si Adéla. „Být mi do toho začalo, když jsme se k sobě nastěhovali a já si všimla, jak časté tyhle bezohledné incidenty z Radkovy strany jsou. Začalo to vlastně už tím stěhováním!“
„Když jsme se k sobě stěhovali, měli jsme půjčenou malou dodávku, kterou jsme samozřejmě zaplatili. Ještě než se nám ale povedlo nanosit nábytek a krabice do bytu, drnčel telefon s Radkovým číslem, aby se zeptal, jestli by mu Petr nemohl pomoci odvézt domů z práce obří tiskárnu. Že prý se budou vyhazovat, ale do auta se mu nevejde, tak když už máme tu dodávku… Samozřejmě jsem neslyšela ani o penězích na benzín ani za půjčené auto, vše se platilo z našeho. Vlastně pochybuju, že proběhlo nějaké poděkování. Těch situací, bylo samozřejmě víc. Radek je rozvedený a na rozdíl od Petra má dceru. Jednou za čtrnáct dní se o ni má strat o víkendu. Stalo se ale, že na to zapomněl. Možná si říkáte, kdo zapomene na dítě – no já nevím! Každopádně ji k nám v sobotu odpoledne prostě přivezl a postavil nás před hotovou věc, že má lístky na zápas s přáteli a s sebou ji táhnout nemůže, takže si pro ni přijede v neděli ráno, když ji Petr beztak dlouho neviděl. Když ji vyzvedával, utrousila jsem něco kousavého, co přesně, to už si nepamatuji. Ale věděla jsem, že mám dost,“ popisuje Adéla své rozhořčení. Uvědomila si, že přítelův bratr je obyčejný vydřiduch, který zneužívá jeho ochoty a laskavosti.
„Rozhodla jsme se o tom s Petrem promluvit. Šlo to ztěžka, vždycky mi nadšeně povídal, jak hezké vztahy v rodině mají. Já jsem tohle nezažila, doma jsem se uměla pořádně zhádat a obecně bych řekla, že jsme spolu vycházeli s rodiči i sourozenci jen tak příležitostně. Jenže ty skvělé vztahy pramenily u nich doma z Petrova neustálého ustupování a to nebyl žádný ťunťa, jen to prostě nechtěl vidět. Náš rozhovor ale nedopadl, jak jsem si představovala,“ přiznává Adéla. Celou situací se teď cítí zarmoucená. „Zeptala jsem se ho na to a on mi dal maličko za pravdu. Pak ale následoval monolog o tom, jak na Radka rodiče neměli moc času, on ho věčně nechával samotného, když ho měl hlídat, a tak vyrostl celkem osaměle, ve škole ho šikanovali a nechce mu to dělat v životě ještě těžší. Naprosto jsem nechápala, kde se v něm bere tolik omluv pro tohle chování. Radek hraje na city a ždímá ho, vidím to.“ Adéla se zlobí, ale neví, jak Petrovi otevřít oči. Nechce ale jen tak přihlížet. (V rámci zachování soukromí čtenářky byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Taky byste si tohle nenechali líbit? Měla by Adéla promluvit přímo s Radkem? Nebo myslíte, že je to Petrova věc? Dějte nám vědět, jestli máte nějakou podobnou zkušenost a podělte se s námi o své vlastní příběhy, rádi je uslyšíme!
Autorský článek - rozhovor.
